Vinobraní - 18.9. 2010

V sobotu 18. jsme se s klukama vydali na vinobraní. Michal skončil práci dřív, bylo docela hezky. Dostala jsem tip na Grébovku, soutěže pro děti, pouť....

Dorazili jsme shodou okolností hned na začátku (nefungoval internet, takže jsem nemohla najít, od kdy to je), takže tam bylo ještě docela málo lidí, hlavně dole na pouti málo dětí. Kluci se povozili na kolotoči, pohoupali na lodičkách, klanka jim udělala zvířátka z balónků, jen taťkovi se nepodařila vystřelit růže na střelnici. Ale snaha se cení.

Pak jsme se vydali nahoru, cestou jsme míjeli různé disciplíny pro děti, ale naši kluci se nijak netoužili zapojit, spíš pozorovali. Přišlo mi, že to bylo spíš pro větší děti, školní, alespoň většina disciplín. Téma vinobraní bylo Hříšní lidé města vinohradského. Všichni byli v dobových kostýmech, a to včetně kolotočářů, dokonce bylo na pouti relativně ticho, žádná řvoucí hudba!

Nahoře jsme okoukli stánky, viděli jsme přadlenu a tkadlenu, dobové policajty (to byl úkol dne, klukům jsem je doma slíbila, tak pořád koukali, kdy nějakého uvidí), dokonce si kluci mohli prozkoumat popelářské auto - sednout si dovnitř za volant, stoupnout si na stupačky. Vyzkoušel i tatínek.

Burčák teda nebyl nijak slavný, ale šli jsme tam kvůli dětem. A ty byly spokojené.

Tím, že kluci nechtěli soutěžit, jsme odcházeli docela brzy, tak jsme se rozhodli zajet ještě na Kampu, kde bylo také vinobraní, aneb dozvuky horňáckých slahností. Uprostřed parku velké podium, na něm spousta lidí v krojích, stejnětak okolo, to se jim taky líbilo.
Burčák tady neměl s burčákem nic společného, doslazené, naředěné.... No, ne vždycky se vydaří, že.

Na kluky to bylo na jeden den tak akurát, ale líbilo se jim to. Tak zase za rok.

Výpadek

Měli jsme technický problém, nefungovalo připojení k internetu. Dlouho. Asi týden to ani neškrtlo. A kdo si má teď pamatovat, co všechno za tu dobu sem chtěl napsat?? No, zkusím to.

Mareček umí barvy. Zjistila jsem to náhodou. Asi před týdnem mi najednou povídá, že si vezme žlutou mističku a vzal si žlutou. Zeptala jsem se ho, jestli má nějaký zelený bonbon, tak mi ho ukázal. Pak modrý. Nakonec jsem se zeptala na barvu bonbonu, který měl právě v ruce - růžová.
Pochybuju, že se to naučil za dva týdny ve školce, spíš to měl prostě v sobě, ale víc ho bavilo říkat "nevim, číblná...". Malá potvůrka to je. Udělal mi radost, hrdé matce.

Školka se snad trochu lepší, ráno někdy pláče, ale do pěti minut je to spokojený školkáč, který si hezky hraje. Převléká se, myje se, hraje si - je samostatný.

S Tomíkem jsme začali chodit na přípravu do školy, vede to speciální pedagožka, vypadá to zajímavě, snad to nějak půjde po dobrém, jako zábava, něco navíc, co s ním dělám a Majo je na to ještě malý, aby to bral v dobrém, jako hru. Paní učitelka je moc příjemná, zkušená, tak uvidíme.

Zítra jedeme s klukama do Strakonic na pouť, tradičně. Zůstaneme do neděle. Tentokrát se asi poprvé nepotkáme s Haničkou a Vendy, holky tam byly minulý týden. Zatím pokaždé jsme se sešli u kolotočů.
Těším se na burčák. A hurá, budeme tam spát, tak si můžeme dát.

Víc teď nedám dohromady, tak jen takhle. L.

Okoř, chalupa, prostě krásný den

Včera byl další krásný a plodný den. Ráno si za klukama přišel pohrát velký Lukáš, ještě než museli na vlak. Těm třem to hraní společně hezky šlo, člověk o nich pomalu nevěděl.

My jsme potom sbalili potřebné věci a vyrazili jsme na celodenní výlet - nejdřív Okoř, pak koulaudace chalupy jedné z květňand.
Ráno byla sice mlha (stejně jako v sobotu), ale nakonec se vyloupl podle očekávání krásný den. Už když jsme přijeli na Okoř, bylo krásně a teplo.

Okoř

Házení kamínků

Cestou na hrad kluci sbírali kamínky a házeli je do potoka, myslím, že kdybysme hned za potokem prohlásili, že můžeme jet domů, byli by spokojení. Tohle by asi vydrželi od rána do večera. Šli jsme pomalinku, lidí jsme potkali jen pár, bylo to prima.

Kamínky čekají na pařezu

Na konci potoka si Mareček odložil kameny na pařez - ujišťoval se, že tam budou, až půjdeme zpátky. A když je tam opravdu kluci cestou zpátky našli, měl samozřejmě radost. Cestou zpět se opět házely kamínky do vody.








Na hradě nás pak překvapilo, že prohlídka je bez průvodce, ale ono to s těma našima rarachama možná bylo i lepší. Prozkoumali jsme všechna zákoutí hradu, vylezli na všechny schody, na každý kámen.

Hradní cesta

V obytné místnosti hradu

Bílou paní jsme nepotkali, asi že nebyla půlnoc. Na památku si kluci vybrali dračí hlavy (keltské amulety) a turistické známky.

Z hradu jsme vyrazili na oběd a pomalu na chalupu k Terce, Přemkovi, Kačce a Prokopovi.
Ta chalupa je ještě krásnější, než na fotkách. Neuvěřitelné, jak mohli stihnout za rok takhle kompletně přestavět rozpadající se cosi na krásné letní bydlení.
Květňátka se sjížděla postupně, ale překvapivě tam byl až do večera relattivně podivný klid, děti si hrály nazahradě, chvilku i vevnitř, jezdili na cestě před chalupou na kolech..... Až na pár minut pláče a křiku to bylo fakt klidné odpoledne. Zvlášť když jsem spočítala, že tam bylo 14 dětí (dvě v Katčině pidipupíku nepočítám).
Káťa, když jsme odjížděli, na porod nevypadala. Že by dvojčátka nejen donosila, ale i přenášela? Všichni samozřejmě vylodění netrpělivě očekáváme.
Koulaudačka byla moc příjemná, počasí krásné, děti hodné, jídlo dobré.... Co víc chtít?
Domů jsme dojeli před půl osmou, oba kluci v autě usnuli. Tomík se před Prahou vzbudil, ale oba dva se nechali převlíknout, vypili mlíko (na požadavek) a po přesunu do postele byli do deseti minut spící.

11.9. 201 0 Sobota

Dneska jsme toho spoustu stihli. Ráno kluci vzhůru od šesti, Majo naléhavě opakoval: "Já mám hlad, já ci papat, ci čupinty s mlíčtem..." pořád dokola. Tak jim Michal dal jídlo a ještě si na chviličku lehnul. Asi na na pět minut.
Pak přišel Lukáš - ne náš malý, ale návštěva z Michalovy rodiny, jsou tu do zítřka. Kluci si spolu chvilku pohráli, pak Luky s taťkou jeli na parník do ZOO.
Já jsem připravila oběd a vzali jsme kluky na procházku - cílem bylo poslední dobou oblíbené místní vlakové pidinádraží. Marečkovi ještě M. narychlo přimontoval kolečka na kolo a mělo to úspěch, hezky šlapal, snažil se, šlo mu to dobře. O Tomíkovi musím napsat to samé, krásně jezdí, rovně, rozvážně, otáčí se.... prostě mu to jde.

Vyrážíme

Marek uviděl kočičku

Vlakové nádraží

Po obědě jsme vyrazili do kina, dostali jsme pozvání od kamarádky na film Jako kočky a psi v 3D, klukům se to moc líbilo, i když děj trochu nuda (asi jak pro koho). Tomčovi se 3D líbilo. Majovi moc ne, celkově kino ho moc nebere - ucpával si ouška, nakonec usnul. Takže pak už pohoda.

Po kině jsme kluky dovedli na narozeninovou oslavu spolužáků ze školky, nechtěl jít sám, tak šel i s Majem. Vydrželi asi hodinku. Prý to bylo fajn.

Doma si pohráli s Lukáškem velkým i malým, venku i doma, u babičky jsme si dali večeři, večerka byla asi o hodinu a půl posunutá (kluci si heky hráli).  Docela akční den.

Hláška dne:
T.: "Tatí, aby tě husa kopla, já chci abys tam házel!" pravil, když chtěl pomoct vrátit polštářky do postele. Museli jsme se smát.
Včera:
T.: "Mami, co to jíš?"
já: "Hádej."
T.: "Jaký hady???"
jedla jsem meloun....

Ve středu nebo čtvrtek v šest ráno Majo napůl ze spaní:
M.: "Maminto, už ventu sněží? "
já: "Nesněží, miláčku, spinkej ještě."
M.: "Já ci aby sněžilo."
já: "Dobře, tak až bude sněžit, tak já tě vzbudím."
Usnul.

Ve školce ve čtvrtek ráno plakal, přes den pak už prý ne.
Odpoledne jsem pak na schůzce oznámila založení Klubu přátel školky. Příští týden asi bude schůzka. Uvidíme, jak to dopadne.

Ženy jsou andělé

Tohla napsala jedna virtuální kamarádka na jeden web a mně se to líbí:

Cokoliv dáte ženě, ona z toho udělá něco víc a daruje nazpátek něco většího.
Dej jí semeno, bude mít dítě,
dejte jí dům a udělá vám domov,
dejte jí potraviny a udělá vám jídlo,
dejte jí úsměv a ona vám dá svoje srdce.
Ona rozmnožuje a rozšiřuje to, co je dané a vrací muži v mnohem větší formě.

Takže pánové pozor – pokud dáte vaší ženě hovno, buďte připraveni přijmout
tunu s****k.....

A poznámka pro ženy:
My ženy jsme andělé…
A když nám někdo poláme křídla, prostě v létání pokračujeme na koštěti!
Jsme zkrátka flexibilní! Hezký den všem ženám.


Víkend byl ve znamení práce - opět kontajner, kluci v pracovním !malí i velcí, včetně Lukyho).
V sobotu odpoledne jsme byli omrknout bydlení Aničky, Lucky a Jirky, byla u nich pouť, tak se kluci svezli. A maminka tentokrát neměla koho s nimi šoupnout na vrtulníky - takhle se mi hlava už dloooooouho nemotala.
V noci na neděli pak u nás spali babička s dědou, předělávají kuchyň, tak aby nemuseli tak kmitat v noci. Kluci byli paf, když to ráno zjistitli. Tomík hned vyzvídal, jeslti je tatínek nemocný, když je tu děda Honza, má dobrou paměť.

V pondělí ráno Mareček ve školce taky natahoval, pro změnu že chce za Tomem. I dnes.
Rozdíl mezi Tomčovým nástupem do školky a Markovým je v tom, že Tomík se po mém příchodu pro něj rozplakal. Třeba na minutku, dvě, jak z něj spadl ten stres. Mareček je po příchodu šťastný jako blecha. Tak doufám, že to pro něj není tak těžké.
V životě nebude vždy všechno tak, jak by chtěl on. A pokud je školka to nejhorší, co ho momentálně může potkat (s fajn učitelkama, v krásném prostředí, s vlídnými spolužáky, dobré jídlo.....prostě školka je fajn), tak si nepřipouštím nějaké výčitky - jak psala tamtéž jiná kamarádka.
Dneska šli kluci po o, Mareček byl unavený a usnul nám v obýváku. Tomíkovi byla zima, tak si došel pro peřinku. A přikryl s ní nejdřív Marečka, teprve pak si pod ní zalezl sám. Miláček.

Včerejší první školní den byl OK, až na to, že jsme tam dvě hodiny proseděly (ano, samé ženy) zbytečně, profesorka není a nikdo se neobtěžoval to nějak řešit... No, uvidíme, jak to půjde dál.

Co ale nechápu je nebetyčná hloupost a faleš některých lidí. Kamarádka měla de facto přislíbeno, že ji vezmou do firmy, pokud se jim uvolní místo. Když se ptala, místo prý není. Dnes jsem zjistila, že nedávno nastoupil někdo jiný.
Nechápu proč. Asi je moc schopná a výše postavení by mohli být ohrožení....

Slzy, úspěch, kino

Ráno Mareček plakal. Třetí školkový den. Už od rána zjišťoval, jestli fakt do té školky musí, jestli nemůže být se mnou doma, případně jít do práce. V šatně začal natahovat, tak jsme odvedli nejdřív Tomíka. Pak Marka. Nechtěl se mě pustit, chvilku jsem ve třídě zůstala, ale nikam to nevedlo. Paní ředitelka ho pak vzala vedle do velkáčů za Tomíkem. Doprovodila jsem je, zavřela dveře a šla jsem. Plakal. Nešlo se mi dobře, to je jasné, ale jinou možnost prostě nemám. Musí si zvyknout.
Prý ale jenmo chvilinku, jak uviděl Tomíka, tak přestal. Byli tam prý jen chviličku. No a když se šlo na svačinu, tak už prý o ničem nevěděl.

Vyzvedávala jsem premierově po spaní - abych si pro ně mohla přijít hned po svačince a nemuseli hned poptvé čekat na tatínka asi o hodinku dýl, až budu v pondělí ve škola. Než jsem šla z domu, byla jsem pěkně nervózní. Naštěstí jsem ve školce slyšela dobré zprávy, takže se dá první spaní vzít jako úspěch. Tomík měl samozřejmě zážitek z toho, že už se nemusejí velkáči převlékat, ale odpočívají tak, jak jsou. A snad jen chvilku.

Večer jsme šli s M. do kona - na Kajínka. Fakt super film. Docelaby mě zajímalo, co všechno bylo reálné a co vymyšlené. Ale fakt to bylo fajn.
Když jsme přijeli domů, kluci už spali, babička nám je pohlídala, nakrmila, uložila. A pak, že soužití s prarodiči by někdo nebral.

2.9. 2010 Čtvrtek

Druhý školkový den. Ráno trochu složitější. Prý Mareček do školky nechce. Zkusil to doma - vyvětlila jsem, že všechny děti chodí do školky, že maminky chodí do práce. V šatně znovu, tak znovu vysvětlení.
Ve třídě jsem myslela, že už už bude pláč, ale řekl si jen, abych ho dovedla za Samíkem k vláčkodráze, tak jsem ho tam dovedla. paní ředitelka si s ním povídala o hračkách a já jsem zmizela. Myslela jsem teda, že bude plakat, ale když jsem se odpoledne ptala, tak prý vůbec, ani slzička. Když jsme čekali, než se Tomík naobědvá, tak si pobíhal, poskakoval a tancoval po chodbě - obrovský rozdíl, mezi Tomíkem, který školku před nástupem neznal a Marečkem, který tam vlastně dva roky chodil stejně často, jako Tomík, jen tam nezůstával. Byl tak spokojený a bezstarostný, jako kdyby tam opravdu patřil.
Při ukládání mě přemlouval, že by chodili s Tomem do práce se mnou. Mám chytré dítě, ví, že se mnou do práce jezdilo a chtělo by znovu. I s bráškou.
Tomášek je zkušený školkáč, všechno zvládá, jen se mu moc nechce převléct se sám v šatně, než přijdu od Marečka, čekal na mě. Ale je to můj šikulka.
Zítra budou oba po obědě odpočívat - velkáči bez pyžamek, maláči v pyžamkách. Tak jsem na to zvědavá. No a já mám OV - měla jsem hlídat, ale nebudu, tak sjem zvědavá, jestli se budu flákat, nebo ne.

 Odpoledne jsem byli u Terky v Brandýse. Z Emičky je šokovná holčička, Anička neskutečně vyrostla, plazí se o sto šest, skoro si kleká.  Bylo to moc fajn odpoledne, větší děti si hezky hrály, Anička sice neměla moc náladu, al zvládla to skvěle - i si v tom rachotu pospala. S Terkou se vídáme pravidelně - 1 až 2krát za rok....