Ráno Mareček plakal. Třetí školkový den. Už od rána zjišťoval, jestli fakt do té školky musí, jestli nemůže být se mnou doma, případně jít do práce. V šatně začal natahovat, tak jsme odvedli nejdřív Tomíka. Pak Marka. Nechtěl se mě pustit, chvilku jsem ve třídě zůstala, ale nikam to nevedlo. Paní ředitelka ho pak vzala vedle do velkáčů za Tomíkem. Doprovodila jsem je, zavřela dveře a šla jsem. Plakal. Nešlo se mi dobře, to je jasné, ale jinou možnost prostě nemám. Musí si zvyknout.
Prý ale jenmo chvilinku, jak uviděl Tomíka, tak přestal. Byli tam prý jen chviličku. No a když se šlo na svačinu, tak už prý o ničem nevěděl.
Vyzvedávala jsem premierově po spaní - abych si pro ně mohla přijít hned po svačince a nemuseli hned poptvé čekat na tatínka asi o hodinku dýl, až budu v pondělí ve škola. Než jsem šla z domu, byla jsem pěkně nervózní. Naštěstí jsem ve školce slyšela dobré zprávy, takže se dá první spaní vzít jako úspěch. Tomík měl samozřejmě zážitek z toho, že už se nemusejí velkáči převlékat, ale odpočívají tak, jak jsou. A snad jen chvilku.
Večer jsme šli s M. do kona - na Kajínka. Fakt super film. Docelaby mě zajímalo, co všechno bylo reálné a co vymyšlené. Ale fakt to bylo fajn.
Když jsme přijeli domů, kluci už spali, babička nám je pohlídala, nakrmila, uložila. A pak, že soužití s prarodiči by někdo nebral.
Žádné komentáře:
Okomentovat