Do školky se těším!!

Hurá, konečně se Tomášek do školky těší, ba dokonce se mu z ní někdy nechce odejít. Paní učitelky ho chválí, vypráví mi o kamarádech.

Je príma vědět, že už se nebude konat ani kratičká ranní scéna při předávání paní učitelce. Stálo za to vydržet.
Jsem moc ráda, že už je dobře, nemusím vyprávět  o tom, jak mi bylo, když Tomík plakal. Doufám, že už to je definitivní změna k lepšímu. A čekají nás už jen samá pozitiva a životní jistoty...

Křtiny

15.11. v 15:15 hodin byli ve Zlíchovském kostele kluci pokřtěni.

Po dlouhých úvahách jsem došla k tomu, že i přes to, že jsem od nepříjemné předsvatební zkušenosti s jedním knězem na církem trochu zanevřela, bych chtěla, aby naše děti byly pokřtěny. A tak jsem se domluvila s naším farářem, měli jsme spolu rozhovor o mých pohnutkách a souhlasil, že kluky pokřtí.
Věřím, že to bylo správné rozhodnutí, a jsem ráda, že mě v něm Michal podpořil.
Překvapivě byl Tomík docela hodný, byli jsme domluvení, že ho necháme víceméně volně pohybovat během obřadu, aby pak akceptoval křest jako takový a neměl histeráček, takže vše opravdu proběhlo hladce.
A tak máme doma dva malé křesťánky.

Školkáček

1.9. 2008 v půl osmé ráno mi zvoní telefon. "Prosím....dobrý den.....jé......děkujeme......tak zítra...".
 - školka, volala paní ředitelka, že se jim uvolnilo místo, takže Tomášek může nastoupit. Oznamuji mu to a on má radost, chce jít hned. Vysvětluji mu, že půjdeme až zítra, že přeci musíme koupit bačkůrky do školky.
Nasnídáme se a vypravíme na nákupy. Tomík cestou loudí, že chce jít už hned dneska, ale vysvětlení, že potřebujeme tepláčky, ho uspokojí, jako bačkůrky použijeme sandálky, které jsou skoro nové a venku je už letos moc neunosí.
Koupili jsme teplákovou soupravu na zahradu, já doma probírám tepláky do školky a náhradní oblečení, abych měla vše připraveno na ten slavný den. Bohužel si Michal nemůže vzít volno, takže do školky půjdeme sami, já a Tomík, Marečka pohlídá tchýně, která je na neschopence se zády, prý to zvládnou.
Tomík je nadšený a protože neví, co ho čeká, tak se i nadšeně se mnou rozloučí a běží si hrát.
V poledne na mě čeká jak na smilování, je vidět, že plakal, ale když se doma po odpo spaní bavíme o tom, že zítra půjde zas, tak nadšeně přikyvuje. Tak snad jsme na dobré cestě.

Máme doma školkáčka. První dva týdny poplakával, ale jen ráno při loučeí, to už máme vychytané, musím chvilku počkat, než si začne hrát, pak je to OK. Mareček ho první dva týdny co chvilku hledal, bylo vidět, že mu bráška chybí, že čeká, odkud vykoukne.
Třetí dýden jsem Tomíka nechala ve školce i na spaní, protože cesta v poledne domů byl očistec, oba kluci už byli přetažení, takže jsme měli veselé chvilky. Tomík to zvládl na jedničku a myslím si, že už je z něj školkový mazák, hezky se tam vyzná, je samostatnější, i když s oblíkáním dělá někdy pořád problémy, ale lepší se to, je to moje sluníčko. Mareček si víc užívá mámy, máma jeho. Je legrační, že co Tomík chodí do školky, tak Mareček žárlí, když se přijde Tomík pomazlit, hned je u mě i Majda a chce taky.

Už je to měsíc, co školkujeme, pomalu se všichni zajíždíme do nových kolejí, mně skončila poodička, kdy jsem nemusela ven hned ráno, navíc v deěti, mlze.... prostě zase má náš život nějakou pravidelnost, v osm do školky, ve tři pro Tomíka, mezitím válčení ve dvou, doma nebo venku, až mi přijde líto, jak moc rychle ta pohoda s Tomáškem doma utekla, a že si o to víc musím vychutnat ty zbývající roky s Majem, než mi školka ukradne i jeho.

Marečkovy narozeniny

Marečkovy narozeniny oslavíme podobně, jako Tomíkovy, takže grilování a posezení venku, děti (Mareček a Anička) v kočárcích, Tomík pobíhající a pomáhající okolo, taťka griluje, mamka nosí věci sem a tam.

Hosty byly obě babičky a oba dědové, tety Lucka, Evička, Katka a Kristýna, strejdové Karel, Kuba a Martin. Dárečků byla spousta, většina pro Marečka, ale něco se našlo i pro Tomíka, takže byli kluci spokojení.
Nejdřív jsme popřáli malému oslavenci, pak jsme si dali kafe a dort (Mareček měl k jídlu svůj piškotovo jogurtový, stejně, jako Tomík, na fotcení byl stejný dort, jako pro Tomíka k roku, mašina s vagónky), a pak se dělalo maso až do večera. Mareček byl v sedmém nebi, měl kolem sebe plno lidí, kteří ho vozili v kočárku a chovali, takže si oslavu podle mého užil. Tomík stejnětak, Anička spokojeně spala nebo se taky chovala, takže príma den.

Až se mi nechce věřit, že před rokem jsem měla v ruce toho malého obříka poprvé, všimla jsem si jeho prstíků na nohách, které měl na chlup stejné, jako bráška, před rokem jsem se stala podruhé mámou, měla jsem druhého zdravého kluka, který ač byl podobný Tomíkovi, byl zároveň úplně jiný...
To malé děťátko už naštěstí dávno nepláče kvůli prdíkům, už neleží  a nekouká do stropu, už ani není odkázané na pohyb po čtyřech, ale vesele se staví u všeho, co mu přijde do cesty, ba dokonce se staví i v prostoru, s chůzí si dává načas, ale nevadí, je to divoch, bude pro něj bezpečnější, když ještě chvíli zůstane při zemi.

Den končí, ukládáme naše dva kluky do postýlek a já přemýšlím, co nám přinese další rok.

Leze, leze po železe....

A je to tady, Mareček je fakt malý dráček, že ho je všude plno, jsem už psala. Ale máme tady přesně to, co jsme u Tomíka neznali - Mareček se nám šplhá do výšek. V pokojíčku mají židličky a stoleček z Ikey, no a Mareček se rozhodl, že "nedá pokoj, až tam vleze".


Včera, když jsem odběhla od vaření na kontrolu, co že to tam ti moji kluci dělají, jsem zůstala koukat, Mareček klečel na židličce. No co, řekla jsem si, když nespadl, tak ať si leze, nemůžu mu všechno zakazovat. Pak jsem chodila jukat častěji a zjistila jsem, že je to fakt šikula a dává pozor, aby nespadl. Ještě předevčírem se každou chvíli čertil, že tam vylézt neumí.
Po chvilce jsem šla zase nakouknout a viděla jsem jak Majda leze ze židličky na stůl a nadšeně juchá, musela jsem se smát, jak byl šťastný, že to dokázal, ale tím pádem jsem židličky hned dala nahoru na stůl, protože ze židliček slézt umí, ale ze stolu by nejspíš šel po hlavě..

Když byl Tomík v průzkumnickém věku, říkala jsem si, že jsem ráda, že je na sebe opatrný a nehrne se do věcí, které neumí, neleze po výškách a tak podobně. Aspoň jsem se nemusela bát pádu a rozseklé hlavy. Tak nám to teď oplatí Mareček dvojnásob. Jen doufám, že bude i dál takhle šikovný a bude na sebe dávat pozor, protože když jsem včera viděla, jak u tety Lucky leze ze schůdku po hlavě, tak sjem myslela, že se vykulí, ale asi ví co dělá, zvládl to na jedničku.

Na vláčky do Lužné

Koncem července jsme si s klukama udělali výlet na vláčky do Lužné u Rakovníka, je tam muzeum historických vlaků ČD.

Cestu zvládli kluci dobře, Tomík dostal "neblinkací bombonek" (homeopatika), a překvapivě usnul, zatímco Mareček svůj dopolední spánek vynechal (a u vláčků pak decentně mrnčel...).
Dojeli jsme na místo a - koukali, kolik krásných mašinek tam je. Nejvtipnější nám přišly obrovské černé lokomotivy s rudou hvězdou vpředu, vážně kolosy. DO většiny mašinek se dalo i vlézt a vyzkoušet si všechny ty páčky a čudlíky, to bylo něco, všem mým klukům se tam moc líbilo, stejnětak mně, určitě si výlet zopakujeme, až Mareček povyroste a bude si to moct také prolézt, takhle jsme ho měli na střídačku v nosítku.

Cestou zpátky jsme si udělali ještě zastávku na Křivoklátě, prošli jsme jen volně přístupná místa, prohlídku by kluci asi nezvládli, tak někdy příště. I tak tam ale bylo krásně, ta romantika. Jen Tomík spadl z žebříčku ke klouzačce, když jsem byla koupit pamětní minci, ale nic se nestalo, je to truhlík, Michal nechápe, jak se mu to povedlo...

Výlet jsme si hezky užili, hlavně jsme si užili taťku, kterého doma moc pro sebe nemáme.

Oheň a voda

Jsem máma dvou kluků, dvou krásných bytostí, se kterýma se učím žít, poznávat je, a taky trochu vychovávat, i když ne vždy se mi daří tak, jak bych chtěla. Denodenně se utvrzuji v tom, že Tomík a Mareček jsou tak rozdílní, jak to jen jde, jsou jako oheň a voda...


Tomášek je rozvážnější, nedělá věci, kterými si není jistý, že je zvládne, když nemá jistotu, řekne si o pomoc. Je to ale pěkný vzteklounek a to jeho vzteknání mě stojí spoustu sil, abych se z něj nezbláznila, nejspíš to má jako oblíbený sport. Už i Michala tím občas přivádí k šílenství a není pro něj tím pevným bodem, tátou, který zůstává v klidu, i když mamka zuří.
Je těžké najít způsob, jak s Tomáškem vyjít po dobrém bez vztekání, ale učím se každým dnem, snažím se poučit z chyb a doufám, že se mi to daří, protože na něj nechci pořád jen křičet nebo ho plácat po zadečku.

Mareček je sluníčko, má pořád doubrou náladu (teda momentálně mu leze zub, tak pokňourává, ale to je odůvodněné a chvilkové), je to divoch, Michal mu začal říkat Maredráčku, což je naprosto výstižné pojmenování toho lumpíka. Sotva začal lézt, je ho všude plno, je neuvěřitelně rychlý a samozřejmě ho nejvíc lákají věci, které by dělat neměl a nejsou zrovna bezpečné (zásuvky, trouba...). Taky se umí vztekat, ale myslím si, že to nebude takové, jako u Tomíka, že to pomine, až bude umět říct, co potřebuje, nebo si to umět vzít. Nebo spíš doufám.

Tomík v jedenácti měsících sice nelezl, ba dokonce si ani nesedl sám, neměl ani jeden zub, ale za to říkal pár slov, ukazoval jak je veliký, papa, paci paci, kovej kovej....
Mareček leze jak drak, ale ze slůvek cíleně říká jen mamam, což je máma, jinak jen breptá. Paci paci udělal sám svýma ručičkama poprvé včera, když jsem ho přebalovala, ale abych si nemyslela, že jako bude dělat na požádání, tak hned pro jistotu přestal. Večer teda předvedl taťkovi, to jo. Pa pa dělal asi dva měsíce, teď už se mu zas nechce, asi mu to nestojí za tu námahu. A jak je veliký?? Asi ví, že hodně, tak není třeba ukazovat ;o))

Oba dva se mají moc rádi, když Mareček spí, Tomík se ptá, kdy žu se vzbudí. Když se Marek palzí v obýváku a Tomík jde do pokojíčka, poprosí mě, abych mu tam Marečka dala, že si s ním chce hrát. Samozřejmě, že ho i škádlí a bere mu hračky, ale spíš to má jako formu hry. A Mareček už se učí bránit, takže to prospěje oběma.
Marček zase když vstává po po o spaní, tak první cesta je ke dveřím do pokojíčku, jestli jsou otevřené. Když jsou zavřené, tak mě pořád sleduje, jestli už je půjdu otevřít. No a když jdu, tak nadšeně pospíchá k Tomčově posteli (neuvěřitelné, jak rychle dokáže lézt), staví se na špičky a natahuje krk, jen aby brášku viděl. Je legrační je pozorovat, jak na sebe pořád dorážejí, dělají spolu lumpárny a kočkují se. Takové chvíle jsou nejhezčí.

Někdy je to se dvěma dětma boj, ale ne o moc větší, než s jedním. Donedávna jsem měla výčitky, že se Majovi nevěnuju tak moc, jako jsem se věnovala Tomíkovi, nedělám s ním tak často tolik věcí, které bych chtěla, nemám čas jen na něj. Ale když je vidím, jak spolu řádí, tak vím, že Tomík mu to mnohonásobně oplatí.  Tak si přemýšlím, jestli je pro dítě větším přínosem sourozenec, nebo mít rodiče jen pro sebe.....