Brač

Ano, ano. Byli jsme letos u moře. V Chorvatsku. Na ostrově Brač.
Jak se nám to přihodilo? Moje milá kmotra nám nabídla penzion, který koupila, jestli nechceme na týden jet s našima a ségrama. Ještě než ho zrekonstruuje a bude ho pronajímat.
A tak bylo rozhodnuto. I když se nám to z časových důvodů (práce na domě, málo dovolené, mojí domluvené brigády) vůbec nehodilo, víme, že taková nabídka nepřichází často. No a po Markově zápalu plic v červnu dětem jistě mořský vzduch prospěje.
A tak jsme jeli.
My čtyři, Lucka s celou rodinou, naši a Evička s Martinem.
Cesta trvala neuvěřitelných šestnácti hodinách jsme byli na místě.
Kluci byli úžasní, ceslou cestu zvládli na jedničku. Ano, ptali se, kdy už tam budem, že už chtějí vystupovat a být u moře, ale nekňučeli, nevrčeli.... Tomík se nám vzbudil i v noci, když jsme chytli před Slovinskými hranicemi kolonu, chvíli koukal z okýnka, ale jen jsme se rozjeli, tak zase bez mrknutí oka usnul.
Vzbudili se skoro na pobřeží, už bylo místy zpod mlhy vidět moře a krásné hory. Pak jsme se nalodili na trajekt a to byli blahem bez sebe. Jen mně bylo trochu nevolno - měla jsem nad ránem hlad, ale nechtěla jsem zastavovat, aby se kluci nevzbudili, tak mi pak asi ani po pár piškotech to houpání moc nesedlo.
Kluci teda zkonstatovali, že je škoda, že neparkujeme v patře, že by to bylo super, ale spokojili s s tím, že teď hodinu poplujeme.
Po vylodění mě Michal pustil za volant (předtím jen na chvíli v Rakousku), takže k penzionu jsem dořídila já. No silnice byly místy strašidelné, vládne tam právo rychlejšího a silnějšího, ale dojeli jsme.
Na místě trochu zmatky s klíči - paní, co nám je měla předat, musela jet nechat spravit člun, takže byla na druhé straně ostrova, ale vzali jsme kluky k moři, takže byli šťastní. Jinak by tu hodinu a půl hučeli v kuse....

Pobyt byl takový pořád stejný - moře, polední klid, moře, procházka, moře, výlet, moře, polední klid...... A k tomu žranice čerstvých plodů ze zahrady - neveřila bych, že čerstvé fíky jsou tak vynikající. A to hrozno bylo také bezkonkurenční.
Jen jsem nějak zapomněla fotit - přeci jen krotit dvě, často tři děti, k tomu jim poskytovat jídelní servis a nepadnout v tom vedru mě docela zaměstnalo. A to i přes to, že jsem se ve vaření střídala s mamkou.
Taťkovi vzduch udělal dobře, trochu jsem se bála, jak zvládne tu dlouhou cestu v autě a pak to horko tam, ale bylo to fajn. Ostatně na Korfu mu bylo taky prý dobře.

Pár z mála fotek, co jsme nafotili:

Tam jedem, kluci.

Jedna rybička...

...druhá rybička - na lovu rybiček.

Hledání krabl, mušlí a dalších pokladů.

...aneb lepší fotky na přeplněných plážích neuděláte.... a kluci plavali, takže je sem dát musím, naše antivodníky.

 

Sumartin - město "naproti nám".

A před odjezdem se nám ještě jednou kázaly hory na Sumartinem.

Uteklo to rychle, týden je docela krátká doba a víc dovolené si Michal vzít nemohl, takže nebylo na vybranou.
Cesta zpět byla o něco rychlejší, klidnější, děti opět vzorné. Domů jsme dojeli v nedeli ráno, děti šupajdily vyspalé k babičce Lídě a my jsme si šli na chvíli lehnout.
Tak třeba někdy zase vyrazíme na Brač - tentokrát už možná poteče teplá voda a bude fungovat elektrike všude, kde je jí třeba.

Všechno nejlepší, Marečku!!!

Marečkovi jsou 4 roky. Přál si dort - formuli. To by ale musel mít za maminku někoho šikovnějšího, než mne, musel se tudíž spokojit pouze s dortem S formulí. Respektive se dvěma.

 Na oslavu přišly obě babičky, oba dědečkové, všechny tety, strejda Kája a samozřejmě i Anička, Lukášek, bráška Tomášek a maminka s tatínkem.

 Po občerstvení (letos poprvé bez grilování, mamka s taťkou nestíhají) přišel na řadu dort...

 ...a po něm gratulace...

Nejdřív to vypadalo, že si Luky jde něco vybrat, ale nakonec to kluci zvládli.

...hlavní dárek...

Přesně 4 roky...

...3 roky...

...2 roky...

...1 rok...

...a takhle to všechno před čtyřmi roky začalo.

Šumava

Danda a Samík pozvali kluky na oslavu svých narozenin (Dan 6., Sam 5.). Kousíček. Jen na Šumavu.
Kluci se moc těšili, společně jsem klukům vybrali dárečky, sbalili se na cestu, a protože Zuzka a David měli být ještě v práci a mně se nechtělo jet až navečer, tak jsem si vymyslela, že cestou obhlédneme Domažlice.

Na domažlické šikmé věži

Tomík se fotit nechtěl...

Zato před muzeem pózovali oba ochotně.

 Bohužel jsem netušila, že Domažlice i přes veškerou naší snahu zaberou tak maximálně dvě, tři hodinky, a to kluci stihli i dvě zmrzliny, takže jsme se vydali ka Zuzčině babičce o něco dřív - předpokládala jsem, že tam budeme tak o půl hodniky nebo o hodinku dřív, než Zuzka. 

Abysme neotravovali celou dobu u nich, tak jsem kluky vzala na procházku k hasičárně, okolo které jsme jeli. byla vyparkovaná 2 auta, tak že je omrknem. No a nejen, že jsem kluky mohla vyfotit u auta, i jim auto otevřeli a posadili je do něj. Zážitek najlepší z celého dne. 

 

 

 

 

No, Zuzka s Davidem nakonec přijeli až v devět večer. To už jsme se s klkama a Zuzčiným dědou vydali na chatu, protože kluci byli unavení. Takže jsem jim dala večeři a víceméně jsme čekali, až dorazí domácí, aby nás někde uložili. 

Překvapení večera ovšem bylo, že kluci souhlasili, že já je jen uložím a půjdu dolů za tetou a strejdou, že nás uslyší povídat a kdyby něco, tak na mě zavolají. 

Takže i príma večer byl. 

Ráno zůstali kluci Davidovi a my holky, já, Zuzka a její mamka, jsme se vydaly utrácet za hranice. Vstávaly jsme v tak nekřesťanskou hodinu, že ji sem ani napsat nemůžu. Ale stálo to za to. Už jen za to dopoledne bez dětí ;o)

David to zvládl na jedničku, vzal kluky na houby. Největší zážitek měli naši z toho, že jeli Caddynou. A že Dan seděl vpředu. 

V sobotu pak byla oslava. Převlékli jsme se za indiány a plnily se úkoly. I přes nevlídné počasí to bylo fajn, děti to bavilo a panovala dobrá nálada.

Tábor - Bučovice 2011 druhý díl

Tomík si na dlahu rychle zvykl, když mu ve čtvrtek dosádrovali celou ruku, myslela jsem, že to ani neunese a bude si stěžovat, ale chlapeček nás překvapil, ani nemrkl, ba dokonce se snažil fungovat normálně.
A tak jsme se rozhodli, že se na tábor na jednu noc vrátíme - jeli jsme ve čtvrtek odpoledne a zůstali do sobotního večera. Děti byly ohleduplné, nikdo mu na ruku neskočil, nespadl, nežďuchl ho, takže paráda.
Michal byl víceméně dopoledne s klukama, já jsem dělala muzikoterapii - ještě aspoň jeden den. Kluci měli terapie, Majo i hypoterapii, Tomík si jen pohladil Polinku a měl dovoleno jí dát staré pečivo, co jsme přivezli. Nakonec jsem ho na ni na chvíli i posadila, ale bál se.

 

 

 

Tábor - Bučovice 2011

Na tábor jsme přijeli v sobotu odpoledne. Hned jsme se ubytovali - k mému překvapení jsme dostali k dispozici boxy. Takže jsme "bydleli jako koníčci".
V sobotu byl program volný, děti využily zejména koupání v bazénu - s LEODOVOU vodou. Bylo jim to jedno.

Neděli jsme zahájily se Zuzkou malým klaunským vystoupením. Následovaly obvyklé terapie - hypoterapie, arteterapie a moje muzikoterapie.

Tomáškův obrázek je dole uprostřed - bohužel jsme ho tam ve sledu nenadálých událostí zapomněli. 

Odpoledne přišla profi klaunka - paní, která dělá i zdravotního klauna. Vystoupení bylo prima, zasmály se nejen děti. 

Fotka nic moc, ale vytahovala jsem ji z chumlu dětí, lepší nemám.

V pondělí dopoledne pak klasicky terapie, po obědě osobní volno, které jsme my využili k návštěvě Sedlčan - vzali jsme se Zuzkou děti na zmrzku a na nákup. 

Odpoledne byly soutěže v lese.

Matka roku

Tak jsme zpátky v Praze. Domů jsme dorazili okolo půl jedné v noci. Proč tak brzy????

Včera byl pohodový táborový den, dopoledne sice přeháňky, ale i na koních se odjezdilo. Muzikoterapie proběhla o fous lépe, než první den. S klukama jsem ve svačinové pauze stihla vyrobit šášuly (figurky, téma tábora je přijel cirkus), pak jsme s Tomíkem jela na vyjížďku a na muziko mě vystřídala Zuzka.
Po obědě jsme vzaly děti do Sedlčan - je na zmrzku a my se Zuzkou a dalšíma "holkama" jsme si daly výbornou kávu.
Po návratu svačina a po té etapová hra - včera na téma artisti. Děti si vyzkoušely šplh, zdolávání překážek a atak dále.
Po večeři jsme si odbyla včerejší úkol s péčí o kadibudky a šli jsme k ohni.
No a tam se to stalo. Tomík zakopl, spadl na klacek, ze kterého trčel zbytek větve. Vlastně se na ten výčnělek napíchl. Nic tam neměl, rukou hýbal, prsty, ohnul i v lokti.....
Řval jak najatý, ale to není žádná novinka, je to pan cíťa.Jenže když jsme je asi za půl hodinky vzala uložit, tak už si na ruku nechtěl nechat šáhnout. Dělala se mu modřinka. Volala jsem jedné velice milé a ochotné kamarádce, doktorce, jestli s takhle blbým místem jet na pohotovost, nedokázala jsem to rozhodnout, abych zbytečně nehisterčila. No a ta mi potvrdila, že každopádně.
Po vyšetření a rtg v Benešově dali Tomíkovi dlahu a odeslali nás do Prahy - prý mám dvě možnosti: Krč, nebo Motol (v Benešově neměli dětského chirurga, který by to posoudil). A jet hned, nečekat do rána. Báli se, že je možné, že se mu někam posunuly chrupavky, uvolnily vazy a to by mohl být pěkný malér. Tak jsem zavolala Zuzce, že jedem do Prahy a ozvu se, až budu vědět. Ještě štěstí, že jsem měla Maja s sebou, Zuzka ho lákala, ať tam s ní zůstane. Ale byli oba moc zlatí, fakt na pochvalu.
V Krči už měli poslané elektronicky snímky z rtg, čekali jsme asi půl hodinky, okolo půlnoci asi bývá klid. No a Dr jednoznačně viděla zlomeninu, Naštěstí kus od kloubu, zlomená pažní kost. S tou hrůznou vyhlídkou, se kterou jsem předávala Michalovi u nemocnice Maja (děda mu půjčil auto, aby tam pro Maja dojel a já je nemusela vláčet s sebou oba), že nevím, jestli vůbec ráno budu doma, že je možná operace, to dopadlo dobře.
Kontrola ve čtvrtek v poledne, udělá se rtg a pokud už nebude otok, tak fixní sádra.
Když bude Tomíkovi dobře, kontrola dopadne taky dobře, tak jsme se domluvili s Michalem, že ve čtvrtek po práci vyzvednem Michala a vrátíme se na tábor - do pátka večera, možná doboty, podle počasí a Tomíkova stavu a jak zvládne noc tam. Možná vezmeme i Andulku.

O tom, že když mi řekli po rtg, co se všechno může v té ruce stát, jsem cestou na sádrovnu volala Michalovi, ať domluví ten odvoz Maja z Krče, jsem se mu do telefonu histericky rozbrečela, stejnětak o chvíli později, když jsem mluvila se Zuzkou, psát asi nemusím.
Únava z ponocování, krocení dětí a nošení Tomíka po špitále od čerta k ďáblu s Majem v závěsu (který byl ale opravdu na medaily, všechno uchodil) jsem měla fakt dost. Plus strach, že to je průšvih.
Než mi velice milý pan sanitář Tomíka zasádroval, tak jsem se zklidnila. Byl tak milý, že mi domluvil i neplacení parkovného na vrátnici. Poradil, jak se vymotat z Benešova, aby mě navigace neproháněla.
Doktoři (sešli se tři včetně primáře) byli taky velice milí, doporučili Krč, já bych trubka bývala jela až do Motola, nedošlo mi, že jedu z téhle strany. Sestřička taky skvělá, pohlídali mi děti, než jsem došla pro auto a zaparkovala přímo u příjmu, na parkovišti pro sanitky. Úžasný přístup po té, co mám zkušenosti jen z Prahy.
Možná příště zauvažuju, že pojedu do Benešova, cesta sice 40 minut, ale Motol je tak 20-25. Navíc asi míň lidí. A úžasný přístup.

Tomíkovi už je líp. Spal do půl desáté, není divu, když usnul doma kolem půl jedné. Majo vstával po osmé.  Sice ho to bolí, ale lepší se. Snaží se. Za chvilku ho vezmu do kočárku na chvíli ven, půjčili jsme si od Lukyho. Majo se těší na kolo. A slíbila jsem včera Tomíčkovi zmrzku, když bude statečný.

Mrzí mě tábor, že muziko je teď na Zuzce. Že místo, aby si kluci užili přírodu a koně, má Tomík úraz. Ale na druhou stranu je to první větší úraz, v šesti letech. Díky Bohu za to.

A proč matka roku? Protože než jsem zjistila, že to Toma fakt bolí a nedělá scénku jen tak z trucu a dlouhé chvíle, tak jsem na něj byla pěkně hnusná. Mohli jsme to všechno mít za sebou o hodinku dřív, kdybysme jeli hned.