Matka roku

Tak jsme zpátky v Praze. Domů jsme dorazili okolo půl jedné v noci. Proč tak brzy????

Včera byl pohodový táborový den, dopoledne sice přeháňky, ale i na koních se odjezdilo. Muzikoterapie proběhla o fous lépe, než první den. S klukama jsem ve svačinové pauze stihla vyrobit šášuly (figurky, téma tábora je přijel cirkus), pak jsme s Tomíkem jela na vyjížďku a na muziko mě vystřídala Zuzka.
Po obědě jsme vzaly děti do Sedlčan - je na zmrzku a my se Zuzkou a dalšíma "holkama" jsme si daly výbornou kávu.
Po návratu svačina a po té etapová hra - včera na téma artisti. Děti si vyzkoušely šplh, zdolávání překážek a atak dále.
Po večeři jsme si odbyla včerejší úkol s péčí o kadibudky a šli jsme k ohni.
No a tam se to stalo. Tomík zakopl, spadl na klacek, ze kterého trčel zbytek větve. Vlastně se na ten výčnělek napíchl. Nic tam neměl, rukou hýbal, prsty, ohnul i v lokti.....
Řval jak najatý, ale to není žádná novinka, je to pan cíťa.Jenže když jsme je asi za půl hodinky vzala uložit, tak už si na ruku nechtěl nechat šáhnout. Dělala se mu modřinka. Volala jsem jedné velice milé a ochotné kamarádce, doktorce, jestli s takhle blbým místem jet na pohotovost, nedokázala jsem to rozhodnout, abych zbytečně nehisterčila. No a ta mi potvrdila, že každopádně.
Po vyšetření a rtg v Benešově dali Tomíkovi dlahu a odeslali nás do Prahy - prý mám dvě možnosti: Krč, nebo Motol (v Benešově neměli dětského chirurga, který by to posoudil). A jet hned, nečekat do rána. Báli se, že je možné, že se mu někam posunuly chrupavky, uvolnily vazy a to by mohl být pěkný malér. Tak jsem zavolala Zuzce, že jedem do Prahy a ozvu se, až budu vědět. Ještě štěstí, že jsem měla Maja s sebou, Zuzka ho lákala, ať tam s ní zůstane. Ale byli oba moc zlatí, fakt na pochvalu.
V Krči už měli poslané elektronicky snímky z rtg, čekali jsme asi půl hodinky, okolo půlnoci asi bývá klid. No a Dr jednoznačně viděla zlomeninu, Naštěstí kus od kloubu, zlomená pažní kost. S tou hrůznou vyhlídkou, se kterou jsem předávala Michalovi u nemocnice Maja (děda mu půjčil auto, aby tam pro Maja dojel a já je nemusela vláčet s sebou oba), že nevím, jestli vůbec ráno budu doma, že je možná operace, to dopadlo dobře.
Kontrola ve čtvrtek v poledne, udělá se rtg a pokud už nebude otok, tak fixní sádra.
Když bude Tomíkovi dobře, kontrola dopadne taky dobře, tak jsme se domluvili s Michalem, že ve čtvrtek po práci vyzvednem Michala a vrátíme se na tábor - do pátka večera, možná doboty, podle počasí a Tomíkova stavu a jak zvládne noc tam. Možná vezmeme i Andulku.

O tom, že když mi řekli po rtg, co se všechno může v té ruce stát, jsem cestou na sádrovnu volala Michalovi, ať domluví ten odvoz Maja z Krče, jsem se mu do telefonu histericky rozbrečela, stejnětak o chvíli později, když jsem mluvila se Zuzkou, psát asi nemusím.
Únava z ponocování, krocení dětí a nošení Tomíka po špitále od čerta k ďáblu s Majem v závěsu (který byl ale opravdu na medaily, všechno uchodil) jsem měla fakt dost. Plus strach, že to je průšvih.
Než mi velice milý pan sanitář Tomíka zasádroval, tak jsem se zklidnila. Byl tak milý, že mi domluvil i neplacení parkovného na vrátnici. Poradil, jak se vymotat z Benešova, aby mě navigace neproháněla.
Doktoři (sešli se tři včetně primáře) byli taky velice milí, doporučili Krč, já bych trubka bývala jela až do Motola, nedošlo mi, že jedu z téhle strany. Sestřička taky skvělá, pohlídali mi děti, než jsem došla pro auto a zaparkovala přímo u příjmu, na parkovišti pro sanitky. Úžasný přístup po té, co mám zkušenosti jen z Prahy.
Možná příště zauvažuju, že pojedu do Benešova, cesta sice 40 minut, ale Motol je tak 20-25. Navíc asi míň lidí. A úžasný přístup.

Tomíkovi už je líp. Spal do půl desáté, není divu, když usnul doma kolem půl jedné. Majo vstával po osmé.  Sice ho to bolí, ale lepší se. Snaží se. Za chvilku ho vezmu do kočárku na chvíli ven, půjčili jsme si od Lukyho. Majo se těší na kolo. A slíbila jsem včera Tomíčkovi zmrzku, když bude statečný.

Mrzí mě tábor, že muziko je teď na Zuzce. Že místo, aby si kluci užili přírodu a koně, má Tomík úraz. Ale na druhou stranu je to první větší úraz, v šesti letech. Díky Bohu za to.

A proč matka roku? Protože než jsem zjistila, že to Toma fakt bolí a nedělá scénku jen tak z trucu a dlouhé chvíle, tak jsem na něj byla pěkně hnusná. Mohli jsme to všechno mít za sebou o hodinku dřív, kdybysme jeli hned.