U nás je střídavě oblačno, vyloženě mám stavy, kdy bych se nejradši na chvíli někam sama zavřela, a pak zas naopak - sleduju Tomíka na tváři mám připitomělý výraz - usmívám se jak tydýt, jak je sladkej a jak ho miluju...
Tomík je v podstatě hodný, jako vždycky, ale je to prostě beránek v pravém slova smyslu, a tak mi dává kapky. Neřekla bych, že je to zlobení, spíš důrazné prozkoumávání hranic, kam až může zajít.
Ale třeba dneska mě fakt dojal - jsem se skoro v jeho 3 letech dočkala první odříkané celé básničky bez slovíčka nápovědy - dote´d vždy jen doplňoval - kousek já, kousek on... Čte je moc rád, mod rád je i poslouchá, ale ne a ne je říkat bez pomoci. A dokonce na požádání řekl pak i taťkovi.
..... Já si tak občas, když má Tomík fakt den na zabití, říkám, že až budu zas furt v práci a děti uvidím o hodně míň, než teď, tak bych dala nevím co za tu možnost trávit s nima zase celé dny, takže i tohle vztekání poslední dny beru trochu jinak. Prostě je to můj miláček.
A Mareček samo taky, ten mi zas pro změnu vykouzlil připitomělý úsměv na rtech a pocti naprostého blaha, když jsem mu objevila první zoubek. A chvíli na to i druhý.. Fakt nejhezčí maličkosti.
A ten smích - to je zhmotněné blaho ;o)
pondělí, února 04, 2008
středa, října 24, 2007
Jak cvrčkadlo na svět přišlo
Konečně mám chvilku na sepsání vylodění cvrčkadla Marečka, tak jdu na to. Pro srovnání - porod Tomíka je tady.
Každá to znáte, posledních pár dnů už to byla s bříškem otrava, všechno mě bolelo, přišla jsem si jak vzducholoď a ještě k tomu ta neskutečná vedra – no fakt jsem se těšila, že už to budu mít za sebou.
S manželem jsme se dohadovali, jestli poznáme, že už je čas jet do porodnice, ale to jsem teda sfoukla tím, že mi určitě zase nejdřív praskne voda, takže to je jasný. Ještě jsem se smála, že bych si už měla připravit věci do porodnice, ale když mi Dr. ve středu na kontrole řekl, že naprosto nic nechystá, že mimi je vysoko a nález už měsíc stále stejný – stále o ničem, tak jsem si řekla, že teda o víkendu se na to vrhnu…
V noci na pátek 10.8. ve třičtvrtě na tři jsem šla na záchod. Jako ostatně tak třikrát každou noc…. Z polospánku mě ale tentokrát probralo nenápadné lupnutí a taková porce tekutiny, že to jsem fakt nemohla vyčůrat… Tak jsem si pomalu začla promýšlet, jak to provedeme s Tomíkem a co všechno potřebuju s sebou. Už jsem si myslela, že jsem pako a že se mi to lupnutí jen zdálo, ale pak jsem cítila, že fakt voda odtéká. Šla jsem vzbudit manžu a vytáhla seznam věcí do porodnice – aspoň ten jsem měla. Sbaleno jsem měla za chvíli. Pak jsem se šla vysprchovat, manža došel dolů pro tchýni, která si šla lehnout k nám do pokoje k Tomíkovi, a jeli jsme.
Já jsem mezitím volala do Motola – stop stav. Na Bulovku – stop stav. Prý berou jen Vinohrady a Krč. Tak jsem se rozhodla jet do Motola, když nic jiného, dají mi aspoň s sebou kopii zdravotní dokumentace (aspoň mi to tak řekli po telefonu).
Do Motola jsme dorazili asi v půl páté, šla jsem na monitor, kde se ukázaly kontrakce prý ukázkové pro začínající porod. Já necítila nic – jsem se ještě smála, že takhle bych to brala ;o)
Než mě vyšetřil Dr. (mmch zjistil, že mimi už zůstalo hlavičkou dolů, hurá), bylo skoro šest a už v žádné pražské porodnici nebylo volno. Dr. mi řekl, že v Motole ještě jedno místo mají, ale že určitě nebudu hned po porodu mít mimi u sebe, protože budu na pooperačním a ne na šestinedělí, klidně i dva tři dny... To se mi nelíbilo, tak jsem souhlasila, aby zavolal do Hořovic – plno, Příbrami – plno. Kladno a Slaný jsem zamítla, prý nic moc nemocnice, já o nich teda nic nevím, ale prostě už mi to přišlo zbytečný. Takže jsem věděla, že nám cvrčkadlo po 2 hodinkách na sále vezmou.
Uložili mě na porodní pokoj, protože hekárna byla plná. Tam mě přeložili až další den odpoledne – teda porodní postel nic moc, spodní díl furt ujížděl, takže jsem ho tam vesele lovila…. ;o))
V pátek celý den stejné – ležím a snažím se spát, nejde to, mám pravidelné kontrakce tak po pěti minutách, ale slabé. Vstanu nebo hopsám na balonu – kontrakce přestanou.
V šest večer je bouřka – já jsem na monitoru, kontrakce sílí, už jsou docela silné, tak se začínám těšit, že teda se konečně něco děje. Přejde bouřka, přejdou kontrakce.
Takhle to pokračovalo pořád dál, až o půl dvanácté v noci přišla sestra s tím, že dáme „injekci pravdy“ – buď se vyspím (ležet už jsem nemohla, protože jsem měla křížové bolesti, naštěstí jen při kontrakcích, takže proti porodu Tomíka to bylo hodně v pohodě, to už jsem z nich byla vyřízená) nebo...
O půlnoci přišla další rodička – prý chytla taky jedno volné místo. Dostala tutéž injekci. Prvorodička, kontrakce po pěti minutách, na příjmu asi na 4cm. Za půl hodiny už prý nedokázala prodýchávat, měla pocit, že už rodí. Zvonek na sestru nefungoval, tak jsem tam šla – no měla jsem teda co dělat, protože kontrakce už sílily. Vtipně si to sestry zapomněly zapnout, takže je jasný, že jsme se nedozvonily.
„Kolegyně“ po vyšetření na přípravnu, já se nechala taky vyšetřit – hurá, 4cm, ale jelikož jsem druhorodička, tak taky pomalu na přípravnu.
Kolegyně už přípravu nestihla, stihla se jen vysprchovat, protože už byla na 9cm – šla rovnou tlačit, tatínek tak tak doběhl, aby mimčo stihl „chytit". Jé, to bych chtěla zažít, říkala jsem si.
Nechala jsem si dát klystýr, protože tentokrát to samo nešlo, jako u Tomíka, kupodivu to bylo lepší, než jsem čekala. Ale myslím si, že to bylo hlavně tím, že jsem neměla křížové bolesti furt, ale jen při kontrakci.
Když jsem šla na sál, tak akurát přišel manža. Moc mu to slušelo v tom zeleném oblečku – na Bulovce byl tenkrát v civilu. „Moje“ PA byla docela vtipná, místo aby přišla, když jsem na ni volala, že už mám pocit, že nevydržím netlačit, tak tam nadávala na uklízečky či co to mělo být, tak si mě vzala na starost PA od té druhé maminky – ta už byla i po 1 stehu. No fakt někdo umí rodit, tiše jsem záviděla. Tahle PA byla moc, moc příjemná, takže jsem byla ráda. Prohlídla, řekla, že můžu pomalu tlačit a šla pro Dr. Ta přišla za chvilku. Jenže proto, že Mareček byl ještě při příjmu pořád vysoko a sestupoval slastně až do porodu, tak to dalo docela fušku. Už jsem si myslela, že tu hlavičku fakt nevytlačím, asi 5 kontrakcí, tlačila jsem ze všech sil a nic, hlavička se nehnula. V tu chvíli jsem řekla manžovi, že to je teda maso. Tomík byl venku daleko rychleji.
Pak jsem poprosila PA, aby mi dala ruku na podbřišek, vzpomněla jsem si, že mi to pomohlo líp se soustředit na to, jak tlačit. A asi to zabralo, protože Mareček vykoukl na druhou kontrakci po té. Je teda fakt, že mě Dr. nastříhla, ale říkala, že to je proto, že mám tuhou jizvu po prvním porodu, a že bych se stejně trhla. Moc jsem teda nechápala, proč stříhla uprostřed mezi kontrakcemi, když jsem všude četla, že se stříhá při kontrakci, a i kdyby to náhodou nepoznala, tak jsem byla celou dobu napíchlá na monitor… No nic, neřešila jsem to. Hlavička byla venku najednou, tělíčko za chviličku, odstřihli pupečník, dali mi toho mého krásného chlapečka na mou žádost na břicho a pak šel manža s ním na ošetření, já mezitím porodila placentu.
Pak přišli ti mí kluci, moc jim to spolu slušelo. 52 cm a 4020 g, míry hodné řádného chlapa. Vykoukl na nás před druhou hodinou ráno, 11. 8. 2007.
Šití – kapitola sama pro sebe. By si člověk řekl, že to nejhorší má za sebou, ale ono nic. Ta Dr. byla snad normální sadistka – sice mi to umrtvila, ale přesto jsem cítila poslední 3 stehy fakt hodně, normálně jsem musela křičet, abych jí z toho stolu neutekla. Fakt síla, ale nejhorší byl ten její přístup – prý že mě to nemůže tak bolet, ne? Vtipná, píchala ona do mě, nebo já do ní?? Fakt nejsem cíťa, injekce mi nevadí, ale tohle bylo maso. Manža chudák byl hotový, když mi nedokázal pomoct a slyšel jak křičím – teď už se směju, ale tehdy mi do smíchu nebylo.
Marečka vzali na šestinedělí k sestrám, mě přeložili na pooperační, to bylo asi šest. V devět jsem ho šla nakojit – šlo mu to krásně, perfektně se uměl přisát. Jen já tam měla jen mlezivo. Nechtělo se mi ho vůbec vracet, tak jsem se tam s ním mazlila. No ale pak jsem ho teda sestře vrátila a šla zpátky, ještě jsem se ptala, jestli je šance, že by mě nepřeložili dnes. Když mi řekli, že ne, tak se mi chtělo brečet. Ve dvanáct jsem šla znovu kojit a jaké bylo moje překvapení, když ta sestra, co jsem se jí předtím ptala, na mě volala, že má pro mě postel – málem jsem jí vlepila pusu. Marečka jsem měla u sebe ve dvě, takže jsme byli bez sebe asi 8 hodin, sice to je dost, ale co jiného mi zbývalo.
Od té doby mám to naše cvrčkadlo pořád u sebe, je stejně krásnej, jako Tomík, jsou si podobní až neuvěřitelně, oba mají stejné prsty na nožičkách, stejné vlásky, jen Mareček je větší buřtík – v šesti týdnech měl 60 cm a 6220 g, Tomík měl 5180 g a 58 cm. Mají se moc rádi, Mareček se na Tomáška směje a Tomík je na něj moc hodný. Jen mi je líto, že si Marečka nestíhám tak moc užívat, jako Tomíka, přeci jen jsou dva, ale tak už to s druhýma a dalšíma dětma bývá…
Když mám srovnat oba porody, tak první jsem brala tak, že prostě porodit musím, když jsem těhule, počítala jsem s nejhorším a byla překvapená, že až tak hrozné, jako jsem to čekala, to nebylo. Až na to, že jsem měla ty křížové bolesti furt a to mě docela dost vyčerpalo.
Druhý porod jsem brala tak, že když to šlo jednou, půjde to znovu. Byla jsem strašně ráda, že se cvrčkadlo otočilo (10 dní před porodem), a že nemusím rodit císařem. Porod samotný ale trval déle – Tomík ze mě po oxytocinu skoro vyletěl, u Marečka jsem se nadřela. Po prvním porodu jsem díky poranění byla ráda, že lezu, ještě dva týdny po jsem sotva seděla. Teď jsem byla vlastně v pohodě, seděla jsem na židli bez kruhu ;o), což s Tomíkem nehrozilo. Ale teda to šití mě podruhé dostalo. Přesto, že nástřih byl menší, než poranění u Tomíka, tak to stálo za to. Jinak to byly porody jak přes kopírák.
Každá to znáte, posledních pár dnů už to byla s bříškem otrava, všechno mě bolelo, přišla jsem si jak vzducholoď a ještě k tomu ta neskutečná vedra – no fakt jsem se těšila, že už to budu mít za sebou.
S manželem jsme se dohadovali, jestli poznáme, že už je čas jet do porodnice, ale to jsem teda sfoukla tím, že mi určitě zase nejdřív praskne voda, takže to je jasný. Ještě jsem se smála, že bych si už měla připravit věci do porodnice, ale když mi Dr. ve středu na kontrole řekl, že naprosto nic nechystá, že mimi je vysoko a nález už měsíc stále stejný – stále o ničem, tak jsem si řekla, že teda o víkendu se na to vrhnu…
V noci na pátek 10.8. ve třičtvrtě na tři jsem šla na záchod. Jako ostatně tak třikrát každou noc…. Z polospánku mě ale tentokrát probralo nenápadné lupnutí a taková porce tekutiny, že to jsem fakt nemohla vyčůrat… Tak jsem si pomalu začla promýšlet, jak to provedeme s Tomíkem a co všechno potřebuju s sebou. Už jsem si myslela, že jsem pako a že se mi to lupnutí jen zdálo, ale pak jsem cítila, že fakt voda odtéká. Šla jsem vzbudit manžu a vytáhla seznam věcí do porodnice – aspoň ten jsem měla. Sbaleno jsem měla za chvíli. Pak jsem se šla vysprchovat, manža došel dolů pro tchýni, která si šla lehnout k nám do pokoje k Tomíkovi, a jeli jsme.
Já jsem mezitím volala do Motola – stop stav. Na Bulovku – stop stav. Prý berou jen Vinohrady a Krč. Tak jsem se rozhodla jet do Motola, když nic jiného, dají mi aspoň s sebou kopii zdravotní dokumentace (aspoň mi to tak řekli po telefonu).
Do Motola jsme dorazili asi v půl páté, šla jsem na monitor, kde se ukázaly kontrakce prý ukázkové pro začínající porod. Já necítila nic – jsem se ještě smála, že takhle bych to brala ;o)
Než mě vyšetřil Dr. (mmch zjistil, že mimi už zůstalo hlavičkou dolů, hurá), bylo skoro šest a už v žádné pražské porodnici nebylo volno. Dr. mi řekl, že v Motole ještě jedno místo mají, ale že určitě nebudu hned po porodu mít mimi u sebe, protože budu na pooperačním a ne na šestinedělí, klidně i dva tři dny... To se mi nelíbilo, tak jsem souhlasila, aby zavolal do Hořovic – plno, Příbrami – plno. Kladno a Slaný jsem zamítla, prý nic moc nemocnice, já o nich teda nic nevím, ale prostě už mi to přišlo zbytečný. Takže jsem věděla, že nám cvrčkadlo po 2 hodinkách na sále vezmou.
Uložili mě na porodní pokoj, protože hekárna byla plná. Tam mě přeložili až další den odpoledne – teda porodní postel nic moc, spodní díl furt ujížděl, takže jsem ho tam vesele lovila…. ;o))
V pátek celý den stejné – ležím a snažím se spát, nejde to, mám pravidelné kontrakce tak po pěti minutách, ale slabé. Vstanu nebo hopsám na balonu – kontrakce přestanou.
V šest večer je bouřka – já jsem na monitoru, kontrakce sílí, už jsou docela silné, tak se začínám těšit, že teda se konečně něco děje. Přejde bouřka, přejdou kontrakce.
Takhle to pokračovalo pořád dál, až o půl dvanácté v noci přišla sestra s tím, že dáme „injekci pravdy“ – buď se vyspím (ležet už jsem nemohla, protože jsem měla křížové bolesti, naštěstí jen při kontrakcích, takže proti porodu Tomíka to bylo hodně v pohodě, to už jsem z nich byla vyřízená) nebo...
O půlnoci přišla další rodička – prý chytla taky jedno volné místo. Dostala tutéž injekci. Prvorodička, kontrakce po pěti minutách, na příjmu asi na 4cm. Za půl hodiny už prý nedokázala prodýchávat, měla pocit, že už rodí. Zvonek na sestru nefungoval, tak jsem tam šla – no měla jsem teda co dělat, protože kontrakce už sílily. Vtipně si to sestry zapomněly zapnout, takže je jasný, že jsme se nedozvonily.
„Kolegyně“ po vyšetření na přípravnu, já se nechala taky vyšetřit – hurá, 4cm, ale jelikož jsem druhorodička, tak taky pomalu na přípravnu.
Kolegyně už přípravu nestihla, stihla se jen vysprchovat, protože už byla na 9cm – šla rovnou tlačit, tatínek tak tak doběhl, aby mimčo stihl „chytit". Jé, to bych chtěla zažít, říkala jsem si.
Nechala jsem si dát klystýr, protože tentokrát to samo nešlo, jako u Tomíka, kupodivu to bylo lepší, než jsem čekala. Ale myslím si, že to bylo hlavně tím, že jsem neměla křížové bolesti furt, ale jen při kontrakci.
Když jsem šla na sál, tak akurát přišel manža. Moc mu to slušelo v tom zeleném oblečku – na Bulovce byl tenkrát v civilu. „Moje“ PA byla docela vtipná, místo aby přišla, když jsem na ni volala, že už mám pocit, že nevydržím netlačit, tak tam nadávala na uklízečky či co to mělo být, tak si mě vzala na starost PA od té druhé maminky – ta už byla i po 1 stehu. No fakt někdo umí rodit, tiše jsem záviděla. Tahle PA byla moc, moc příjemná, takže jsem byla ráda. Prohlídla, řekla, že můžu pomalu tlačit a šla pro Dr. Ta přišla za chvilku. Jenže proto, že Mareček byl ještě při příjmu pořád vysoko a sestupoval slastně až do porodu, tak to dalo docela fušku. Už jsem si myslela, že tu hlavičku fakt nevytlačím, asi 5 kontrakcí, tlačila jsem ze všech sil a nic, hlavička se nehnula. V tu chvíli jsem řekla manžovi, že to je teda maso. Tomík byl venku daleko rychleji.
Pak jsem poprosila PA, aby mi dala ruku na podbřišek, vzpomněla jsem si, že mi to pomohlo líp se soustředit na to, jak tlačit. A asi to zabralo, protože Mareček vykoukl na druhou kontrakci po té. Je teda fakt, že mě Dr. nastříhla, ale říkala, že to je proto, že mám tuhou jizvu po prvním porodu, a že bych se stejně trhla. Moc jsem teda nechápala, proč stříhla uprostřed mezi kontrakcemi, když jsem všude četla, že se stříhá při kontrakci, a i kdyby to náhodou nepoznala, tak jsem byla celou dobu napíchlá na monitor… No nic, neřešila jsem to. Hlavička byla venku najednou, tělíčko za chviličku, odstřihli pupečník, dali mi toho mého krásného chlapečka na mou žádost na břicho a pak šel manža s ním na ošetření, já mezitím porodila placentu.
Pak přišli ti mí kluci, moc jim to spolu slušelo. 52 cm a 4020 g, míry hodné řádného chlapa. Vykoukl na nás před druhou hodinou ráno, 11. 8. 2007.
Šití – kapitola sama pro sebe. By si člověk řekl, že to nejhorší má za sebou, ale ono nic. Ta Dr. byla snad normální sadistka – sice mi to umrtvila, ale přesto jsem cítila poslední 3 stehy fakt hodně, normálně jsem musela křičet, abych jí z toho stolu neutekla. Fakt síla, ale nejhorší byl ten její přístup – prý že mě to nemůže tak bolet, ne? Vtipná, píchala ona do mě, nebo já do ní?? Fakt nejsem cíťa, injekce mi nevadí, ale tohle bylo maso. Manža chudák byl hotový, když mi nedokázal pomoct a slyšel jak křičím – teď už se směju, ale tehdy mi do smíchu nebylo.
Marečka vzali na šestinedělí k sestrám, mě přeložili na pooperační, to bylo asi šest. V devět jsem ho šla nakojit – šlo mu to krásně, perfektně se uměl přisát. Jen já tam měla jen mlezivo. Nechtělo se mi ho vůbec vracet, tak jsem se tam s ním mazlila. No ale pak jsem ho teda sestře vrátila a šla zpátky, ještě jsem se ptala, jestli je šance, že by mě nepřeložili dnes. Když mi řekli, že ne, tak se mi chtělo brečet. Ve dvanáct jsem šla znovu kojit a jaké bylo moje překvapení, když ta sestra, co jsem se jí předtím ptala, na mě volala, že má pro mě postel – málem jsem jí vlepila pusu. Marečka jsem měla u sebe ve dvě, takže jsme byli bez sebe asi 8 hodin, sice to je dost, ale co jiného mi zbývalo.
Od té doby mám to naše cvrčkadlo pořád u sebe, je stejně krásnej, jako Tomík, jsou si podobní až neuvěřitelně, oba mají stejné prsty na nožičkách, stejné vlásky, jen Mareček je větší buřtík – v šesti týdnech měl 60 cm a 6220 g, Tomík měl 5180 g a 58 cm. Mají se moc rádi, Mareček se na Tomáška směje a Tomík je na něj moc hodný. Jen mi je líto, že si Marečka nestíhám tak moc užívat, jako Tomíka, přeci jen jsou dva, ale tak už to s druhýma a dalšíma dětma bývá…
Když mám srovnat oba porody, tak první jsem brala tak, že prostě porodit musím, když jsem těhule, počítala jsem s nejhorším a byla překvapená, že až tak hrozné, jako jsem to čekala, to nebylo. Až na to, že jsem měla ty křížové bolesti furt a to mě docela dost vyčerpalo.
Druhý porod jsem brala tak, že když to šlo jednou, půjde to znovu. Byla jsem strašně ráda, že se cvrčkadlo otočilo (10 dní před porodem), a že nemusím rodit císařem. Porod samotný ale trval déle – Tomík ze mě po oxytocinu skoro vyletěl, u Marečka jsem se nadřela. Po prvním porodu jsem díky poranění byla ráda, že lezu, ještě dva týdny po jsem sotva seděla. Teď jsem byla vlastně v pohodě, seděla jsem na židli bez kruhu ;o), což s Tomíkem nehrozilo. Ale teda to šití mě podruhé dostalo. Přesto, že nástřih byl menší, než poranění u Tomíka, tak to stálo za to. Jinak to byly porody jak přes kopírák.
pátek, listopadu 17, 2006
Že by už?
Tak mi poslední dobou stále častěji vrtá hlavou otázka, jestli je na období prvního vzdoru vážně brzy, nebo už je to tu….aspoň v náznacích…
Jestli si to dobře pamatuju, tak jsem všude četla, že tzv. období prvního vzdoru se dostavuje mezi 2. a 3. rokem života. Ha, ha, ha, tak teda nevím, ale u nás už asi vystrkuje růžky…
Tak mi poslední dobou stále častěji vrtá hlavou otázka, jestli je na období prvního vzdoru vážně brzy, nebo už je to tu….aspoň v náznacích…
Jestli si to dobře pamatuju, tak jsem všude četla, že tzv. období prvního vzdoru se dostavuje mezi 2. a 3. rokem života. Ha, ha, ha, tak teda nevím, ale u nás už asi vystrkuje růžky…
Tomáš je samozřejmě moje nejsladší a nejmilovanější dubnové Květňátko, ale přeci jen mám pocit, že je poslední dobou samé ne, ne, ne, teda většinou, má i světlé chvilky, kdy říká kouzelně ANO ;o)
Ovšem negace čehokoliv, jakékoliv mé snahy (obléct ho, nakrmit, obout, přebalit, hrát si s ním), je denní program číslo jedna. Ven jít "nechce", ale pak si to užívá, domů jít "nechce", ale pak tam řádí naprosto spokojený, že má volný pohyb, k babi "nechce", ale pak nechce od ní....
A taky sám, sám máme na denním programu, ve všem... Sám se musí krmit, i když to neumí, a to ho vytáčí k nepříčetnosti. Sám si obouvá boty, ale taky mu to nějak nejde. Sám chce jít venku, ale samozřejmě svým jánevímkolikátýmsmyslem pozná, kam bych potřebovala, aby šel, a vydá se opačným směrem. Všechno sám. Jo, jasně, utváří si osobnost. To píšou všude. Ale kde píšou, jak to přežít se zdravým rozumem??????
A za největší „problém“ považuju to, že mi pořád ještě neumí říct, co po mně chce. Teda něco máme nacvičené, manžel kolikrát nechápe, jak vím, že tohle teď chtěl, nebo říkal, nebo se na to ptal, ale to jsou věci, které se opakují a už je znám, takže ty jeho posunky a slovíčka si pamatuju. Ale horší to je u něčeho nového, to mi pak mlátí hlavou do zdi, dveří, podlahy, nebo nejlépe hrany prahu, jak je zdrcen nepochopením z mé strany. Je to pak hromádka neštěstí. Nebo si říká, jak můžu být tak neschopná, že nevím, že právě chtěl jet za kámoškou?? Nevím, ale každopádně jsem z toho pološílená, protože jakákoliv moje reakce to jen zhorší tak, že si dá opravdu dardu. A pak brečí. Ale pochovat samozřejmě „nechce“, jasně, že se pak tulí, ale nejdřív mě musí trochu okopat, aby to jako nebylo jen tak....
A taky ty jeho šílené provokace - ví, co fakt nesmí dělat, ale demonstrativně jde a udělá to tak důsledně, abysme ho nemohli přehlídnout a čeká. Ovšem už má většinou smolíka, protože nejlepší je na to nereagovat. Jasně, že mu řeknu ne, ne, ne, ale když to je potřetí a navíc s potutelným úsměvem, tak je mi jasné, že reakce ho jen popuzují k činům....
Tudíž praktikujeme nejčastěji metodu vyčkávací.
......a přiznávám, že někdy to skončí odnesením od té které zakázané věci a plácnutím po zadku s mírným proslovem - rádo by výchovným...
A nejvíc mě děsí to, že kamarádky – maminky starších dítek, mi říkají, že to je jen začátek. Proboha, a co jako přijde pak????? :-OOOO
Lenka a vzdorující Tomík
Jestli si to dobře pamatuju, tak jsem všude četla, že tzv. období prvního vzdoru se dostavuje mezi 2. a 3. rokem života. Ha, ha, ha, tak teda nevím, ale u nás už asi vystrkuje růžky…
Tak mi poslední dobou stále častěji vrtá hlavou otázka, jestli je na období prvního vzdoru vážně brzy, nebo už je to tu….aspoň v náznacích…
Jestli si to dobře pamatuju, tak jsem všude četla, že tzv. období prvního vzdoru se dostavuje mezi 2. a 3. rokem života. Ha, ha, ha, tak teda nevím, ale u nás už asi vystrkuje růžky…
Tomáš je samozřejmě moje nejsladší a nejmilovanější dubnové Květňátko, ale přeci jen mám pocit, že je poslední dobou samé ne, ne, ne, teda většinou, má i světlé chvilky, kdy říká kouzelně ANO ;o)
Ovšem negace čehokoliv, jakékoliv mé snahy (obléct ho, nakrmit, obout, přebalit, hrát si s ním), je denní program číslo jedna. Ven jít "nechce", ale pak si to užívá, domů jít "nechce", ale pak tam řádí naprosto spokojený, že má volný pohyb, k babi "nechce", ale pak nechce od ní....
A taky sám, sám máme na denním programu, ve všem... Sám se musí krmit, i když to neumí, a to ho vytáčí k nepříčetnosti. Sám si obouvá boty, ale taky mu to nějak nejde. Sám chce jít venku, ale samozřejmě svým jánevímkolikátýmsmyslem pozná, kam bych potřebovala, aby šel, a vydá se opačným směrem. Všechno sám. Jo, jasně, utváří si osobnost. To píšou všude. Ale kde píšou, jak to přežít se zdravým rozumem??????
A za největší „problém“ považuju to, že mi pořád ještě neumí říct, co po mně chce. Teda něco máme nacvičené, manžel kolikrát nechápe, jak vím, že tohle teď chtěl, nebo říkal, nebo se na to ptal, ale to jsou věci, které se opakují a už je znám, takže ty jeho posunky a slovíčka si pamatuju. Ale horší to je u něčeho nového, to mi pak mlátí hlavou do zdi, dveří, podlahy, nebo nejlépe hrany prahu, jak je zdrcen nepochopením z mé strany. Je to pak hromádka neštěstí. Nebo si říká, jak můžu být tak neschopná, že nevím, že právě chtěl jet za kámoškou?? Nevím, ale každopádně jsem z toho pološílená, protože jakákoliv moje reakce to jen zhorší tak, že si dá opravdu dardu. A pak brečí. Ale pochovat samozřejmě „nechce“, jasně, že se pak tulí, ale nejdřív mě musí trochu okopat, aby to jako nebylo jen tak....
A taky ty jeho šílené provokace - ví, co fakt nesmí dělat, ale demonstrativně jde a udělá to tak důsledně, abysme ho nemohli přehlídnout a čeká. Ovšem už má většinou smolíka, protože nejlepší je na to nereagovat. Jasně, že mu řeknu ne, ne, ne, ale když to je potřetí a navíc s potutelným úsměvem, tak je mi jasné, že reakce ho jen popuzují k činům....
Tudíž praktikujeme nejčastěji metodu vyčkávací.
......a přiznávám, že někdy to skončí odnesením od té které zakázané věci a plácnutím po zadku s mírným proslovem - rádo by výchovným...
A nejvíc mě děsí to, že kamarádky – maminky starších dítek, mi říkají, že to je jen začátek. Proboha, a co jako přijde pak????? :-OOOO
Lenka a vzdorující Tomík
středa, srpna 23, 2006
Kolik už zná slov?
Slova rozděluji fakt na slovo, a pak na citoslovce nahrazující slova. Protože ham mi jako slovo počítat přijde divné...
Slova rozděluji fakt na slovo, a pak na citoslovce nahrazující slova. Protože ham mi jako slovo počítat přijde divné...
Takže SLOVA: ne, ne; máma; táta; teta; pes (s je hodně tiché, to je novinka); na (když něco chce, to mám za to, že když jsem ho učila podávání, tak když jsem něco dávala já jemu, řekla jsem na, když o n mě dej, tak si to asi proto prohodil); jééééje (tím se chválí, protože když je šikulka a něco se mu povede, tak já říkám "jé, ty seš šikovnej", tak si to zkrátil)
SLOVA-CITOSLOVCE: mňam, ňam, mamam, ham (vše na jídlo, mamam i na pití); haf, haf; brum, brum (r je zase takové spolknuté, jakože mědvěd); miau (mňau) dzzzzzz(bzzzzz); píp píp (ptáček); džn, džn nebo brm brm (auto), vžžž (letadlo, vysavač); bum (když něco spadne, nebo něco zahodí, nebo když někdo někde bouchá)
20.9. 2006
Musím zaperlit "dospěláckým" slovem - Tomáš říká OPICE. Sice to C je někdy spíš S, ale fakt mi to přijde super, sám si to oposlouchal a jednou, když mu říkám "ty opice jedna, to musíš házet jídlo na zem?" tak se zakřenil a říká opice, opice, opice... Takže mi to přijde fakt konečně pořádný slovo.
A taky umí pejsek (někdy teda zkomolí a řekne jen pesek), ale opice je lepší..
Slova rozděluji fakt na slovo, a pak na citoslovce nahrazující slova. Protože ham mi jako slovo počítat přijde divné...
Takže SLOVA: ne, ne; máma; táta; teta; pes (s je hodně tiché, to je novinka); na (když něco chce, to mám za to, že když jsem ho učila podávání, tak když jsem něco dávala já jemu, řekla jsem na, když o n mě dej, tak si to asi proto prohodil); jééééje (tím se chválí, protože když je šikulka a něco se mu povede, tak já říkám "jé, ty seš šikovnej", tak si to zkrátil)
SLOVA-CITOSLOVCE: mňam, ňam, mamam, ham (vše na jídlo, mamam i na pití); haf, haf; brum, brum (r je zase takové spolknuté, jakože mědvěd); miau (mňau) dzzzzzz(bzzzzz); píp píp (ptáček); džn, džn nebo brm brm (auto), vžžž (letadlo, vysavač); bum (když něco spadne, nebo něco zahodí, nebo když někdo někde bouchá)
20.9. 2006
Musím zaperlit "dospěláckým" slovem - Tomáš říká OPICE. Sice to C je někdy spíš S, ale fakt mi to přijde super, sám si to oposlouchal a jednou, když mu říkám "ty opice jedna, to musíš házet jídlo na zem?" tak se zakřenil a říká opice, opice, opice... Takže mi to přijde fakt konečně pořádný slovo.
A taky umí pejsek (někdy teda zkomolí a řekne jen pesek), ale opice je lepší..
sobota, srpna 19, 2006
Je mi doma dobře...
Těším se na manžela, až přijde z práce. A manžel se těší na nás. Tomík ho miluje a je úžasný pozorovat, jak už od narození, když manžel přijde, tak ho pomalu nenechá ani si odložit věci a natahuje se za ním...
Když jsem zjistila, že jsem těhotná, strašně moc jsme se na mimi s manželem těšili. Od té chvíle mi ale hlavou běžely i myšlenky na téma, jestli doma nebudu nespokojená a nebudu chtít utéct do práce jak jen to půjde. Zkrátka jestli fakt budu schopná se dítku věnovat na mateřské celé tři roky bez toho, abych z toho byla otrávená, znuděná domácí puťka, která nezná nic jiného, než stále stejný kolotoč…
Doma jsem zůstala od září 2004, protože moje ble stavy byly fakt síla a navíc jsem v práci dělala Ferdu mravence – práce všeho druhu a dost často zvedala a přendavala fakt těžké krabice. A tak jsem si užívala svoje poslední prázdniny.
Vlastně celé těhotenství jsem byla příjemně zaneprázdněná, měla jsem najednou spoustu času na kamarádky, které už děti měly, na procházky, na kamarádky, které ještě studovaly, na rodiče, kde jsem bývala téměř denně. Prostě když se něco dělo, tak i když ble stavy mě opustily jen v 7. měsíci na 4 týdny, tak mi bylo vlastně fajn.
Pak se narodil Tomášek – naše nádherné, toužebně očekávané, zdravé miminko. Trochu jsem se bála, co bude, ale Tomík byl fakt úžasný, takové miminko bych přála každému.
A doma jsem se za ten rok a 4 měsíce nikdy nenudila. Ba naopak, svou mateřskou „dovolenou“ si fakt moc užívám. Miluju ten pocit, když mě ráno probudí broukání našeho kloučka (pokud to zrovna není v půl šesté, to bych se nejraději zahrabala pod polštář a dělala, že tu nejsem ;o)), ale naštěstí tohle mívá jen jednou za čas, jinak spí tak do sedmi) a já vím, že mám na něj čas. Že se nemusím hnát přecpaným městem do práce, abych z ní přišla v osm večer naprosto hotová, že nemusím doma nastoupit na druhou směnu, aby to tu na nás všechno nespadlo, že nemusím ven, když je neuvěřitelná zima nebo horko, nebo když prší a prší a prší. Že když je krásně, můžeme být celý den venku…. Asi to všechny znáte.
Jasně, někdy mám toho „maminkování“ tak akurát dost, ale to mi pak stačí chvilka bez Tomíka a jsem v pohodě.
Těším se na manžela, až přijde z práce. A manžel se těší na nás. Tomík ho miluje a je úžasný pozorovat, jak už od narození, když manžel přijde, tak ho pomalu nenechá ani si odložit věci a natahuje se za ním (jasně, za mala jen kňoural, dokud si ho nevzal, ale je fakt, že poznal, že je tu táta a že přijde chování od něj, je to prostě jejich rituál). Ať mi nikdo neříká, že dítě tátu takhle brzy nepozná….
Ale když si vzpomenu, jak jsem se bála, že mě to doma po měsíci nebude bavit, tak se musím smát. Jsem fakt naprosto spokojená. Nic mi nechybí. Určitě na tom teda má zásluhu i to, že máme v domě babičku, takže si dost často Tomču na chvíli vezme, nebo jí ho můžu kdykoliv donést, když něco potřebuju udělat. Ale i to má něco za něco, kdo nebydlí sám, ví, o čem mluvím. A moji rodiče bydlí kousek, tam jsme taky pečení vaření, takže v tomhle směru mám proti některým z vás obrovskou výhodu. A já si to uvědomuju a jsem za to ráda.
Zkrátka mi doma je moc, moc dobře.
Právě jednám se šéfovou o částečném úvazku, ale to je spíš proto, abychom měli nějaké korunky navíc, ty 3500 je fakt bída. A bude to jen tak maximálně na 12 hodin týdně, hlídat bude moje mamka. A taky proto, že po 3 letech doma by mě asi šéfka už zpátky nemusela vzít, teď se naskytla příležitost, tak jí zkusím využít.
Uvidíme, jen doufám, že to bude ku prospěchu nám všem.
Když jsem zjistila, že jsem těhotná, strašně moc jsme se na mimi s manželem těšili. Od té chvíle mi ale hlavou běžely i myšlenky na téma, jestli doma nebudu nespokojená a nebudu chtít utéct do práce jak jen to půjde. Zkrátka jestli fakt budu schopná se dítku věnovat na mateřské celé tři roky bez toho, abych z toho byla otrávená, znuděná domácí puťka, která nezná nic jiného, než stále stejný kolotoč…
Doma jsem zůstala od září 2004, protože moje ble stavy byly fakt síla a navíc jsem v práci dělala Ferdu mravence – práce všeho druhu a dost často zvedala a přendavala fakt těžké krabice. A tak jsem si užívala svoje poslední prázdniny.
Vlastně celé těhotenství jsem byla příjemně zaneprázdněná, měla jsem najednou spoustu času na kamarádky, které už děti měly, na procházky, na kamarádky, které ještě studovaly, na rodiče, kde jsem bývala téměř denně. Prostě když se něco dělo, tak i když ble stavy mě opustily jen v 7. měsíci na 4 týdny, tak mi bylo vlastně fajn.
Pak se narodil Tomášek – naše nádherné, toužebně očekávané, zdravé miminko. Trochu jsem se bála, co bude, ale Tomík byl fakt úžasný, takové miminko bych přála každému.
A doma jsem se za ten rok a 4 měsíce nikdy nenudila. Ba naopak, svou mateřskou „dovolenou“ si fakt moc užívám. Miluju ten pocit, když mě ráno probudí broukání našeho kloučka (pokud to zrovna není v půl šesté, to bych se nejraději zahrabala pod polštář a dělala, že tu nejsem ;o)), ale naštěstí tohle mívá jen jednou za čas, jinak spí tak do sedmi) a já vím, že mám na něj čas. Že se nemusím hnát přecpaným městem do práce, abych z ní přišla v osm večer naprosto hotová, že nemusím doma nastoupit na druhou směnu, aby to tu na nás všechno nespadlo, že nemusím ven, když je neuvěřitelná zima nebo horko, nebo když prší a prší a prší. Že když je krásně, můžeme být celý den venku…. Asi to všechny znáte.
Jasně, někdy mám toho „maminkování“ tak akurát dost, ale to mi pak stačí chvilka bez Tomíka a jsem v pohodě.
Těším se na manžela, až přijde z práce. A manžel se těší na nás. Tomík ho miluje a je úžasný pozorovat, jak už od narození, když manžel přijde, tak ho pomalu nenechá ani si odložit věci a natahuje se za ním (jasně, za mala jen kňoural, dokud si ho nevzal, ale je fakt, že poznal, že je tu táta a že přijde chování od něj, je to prostě jejich rituál). Ať mi nikdo neříká, že dítě tátu takhle brzy nepozná….
Ale když si vzpomenu, jak jsem se bála, že mě to doma po měsíci nebude bavit, tak se musím smát. Jsem fakt naprosto spokojená. Nic mi nechybí. Určitě na tom teda má zásluhu i to, že máme v domě babičku, takže si dost často Tomču na chvíli vezme, nebo jí ho můžu kdykoliv donést, když něco potřebuju udělat. Ale i to má něco za něco, kdo nebydlí sám, ví, o čem mluvím. A moji rodiče bydlí kousek, tam jsme taky pečení vaření, takže v tomhle směru mám proti některým z vás obrovskou výhodu. A já si to uvědomuju a jsem za to ráda.
Zkrátka mi doma je moc, moc dobře.
Právě jednám se šéfovou o částečném úvazku, ale to je spíš proto, abychom měli nějaké korunky navíc, ty 3500 je fakt bída. A bude to jen tak maximálně na 12 hodin týdně, hlídat bude moje mamka. A taky proto, že po 3 letech doma by mě asi šéfka už zpátky nemusela vzít, teď se naskytla příležitost, tak jí zkusím využít.
Uvidíme, jen doufám, že to bude ku prospěchu nám všem.
pondělí, července 24, 2006
Jednoduché, důrazné NE!!!!!
Určitě to znáte: váš poklad si suverénně namíří cestičku právě tam, kde nemá co pohledávat. Nevinně na vás zamrká, když je na dosah, vy řeknete „Ne, ne, ne“, on se otočí a samozřejmě zaútočí. Na televizi, věž, DVD, knihovnu, broušené sklo, skříňku s čistícími prostředky – to vyjde na stejno, prostě na něco, co fakt do jeho ručiček nepatří...
Určitě to znáte: váš poklad si suverénně namíří cestičku právě tam, kde nemá co pohledávat. Nevinně na vás zamrká, když je na dosah, vy řeknete „Ne, ne, ne“, on se otočí a samozřejmě zaútočí. Na televizi, věž, DVD, knihovnu, broušené sklo, skříňku s čistícími prostředky – to vyjde na stejno, prostě na něco, co fakt do jeho ručiček nepatří.
Co dělat? Ve všech knihách a časopisech, co jsem prošla, radí říct jasné a důrazné ne. No jo, ale jaká je u vás reakce? U nás úsměv jako že se něco povedlo a následuje důkladnější útok. A tak maminka přijde k Tomáškovi a pokaždé, když natáhne ručičku, mu to „NE“ zopakuje. A ručičku zachytí dříve, než dosáhne cíle. Když tohle udělám asi podesáté, tak se Tomášek zhroutí. Jsem to ale matka tyranka, nenechám dítko si spokojeně hrát ;o). Ale přece se to naučit musí, ne? Ale teda umí se hroutit krásně, dokonce si někdy i lehne na zem a kňourá, tak srdceryvně, někdy i slzičky kapou… A po té začne útočit vztekle znovu. Tak ho vezmu a poponesu o kus dál. Po chvíli ztratí zájem, naštěstí, ale teda rve mi to srdíčko, vidět ho takhle smutného.
A tak by mě zajímalo, jestli u někoho tohle NE zabírá? Vždycky se utěšuju, že opakování – matka moudrosti, a že když to zopakuju po miliontéprvní, tak to třeba pochopí.. No, zatím jsme asi u 20 000, takže dlouhá cesta před námi ;o). Ale teda na plácání přes ruce, ječení na prcka či jiné drastičtější metody se fakt necítím.... Přeci je to jenom moje milované Batolátko ;o))
Určitě to znáte: váš poklad si suverénně namíří cestičku právě tam, kde nemá co pohledávat. Nevinně na vás zamrká, když je na dosah, vy řeknete „Ne, ne, ne“, on se otočí a samozřejmě zaútočí. Na televizi, věž, DVD, knihovnu, broušené sklo, skříňku s čistícími prostředky – to vyjde na stejno, prostě na něco, co fakt do jeho ručiček nepatří.
Co dělat? Ve všech knihách a časopisech, co jsem prošla, radí říct jasné a důrazné ne. No jo, ale jaká je u vás reakce? U nás úsměv jako že se něco povedlo a následuje důkladnější útok. A tak maminka přijde k Tomáškovi a pokaždé, když natáhne ručičku, mu to „NE“ zopakuje. A ručičku zachytí dříve, než dosáhne cíle. Když tohle udělám asi podesáté, tak se Tomášek zhroutí. Jsem to ale matka tyranka, nenechám dítko si spokojeně hrát ;o). Ale přece se to naučit musí, ne? Ale teda umí se hroutit krásně, dokonce si někdy i lehne na zem a kňourá, tak srdceryvně, někdy i slzičky kapou… A po té začne útočit vztekle znovu. Tak ho vezmu a poponesu o kus dál. Po chvíli ztratí zájem, naštěstí, ale teda rve mi to srdíčko, vidět ho takhle smutného.
A tak by mě zajímalo, jestli u někoho tohle NE zabírá? Vždycky se utěšuju, že opakování – matka moudrosti, a že když to zopakuju po miliontéprvní, tak to třeba pochopí.. No, zatím jsme asi u 20 000, takže dlouhá cesta před námi ;o). Ale teda na plácání přes ruce, ječení na prcka či jiné drastičtější metody se fakt necítím.... Přeci je to jenom moje milované Batolátko ;o))
pátek, května 26, 2006
Náš výlet, aneb jak jsme jeli Pendolinem
U babičky je vždycky takový ten správný ruch, mamka je z devíti dětí, jen ona odjela do Prahy a jedna její sestra do Ostravy, ostatní zůstali tam, takže je tam i plný dům. Mám tam bratrance a sestřenice od 5ti do 16ti let, celkem jich je 8, ale všichni jsou spolu denně, takže to je vlastně, jakoby byli sourozenci...
Na začátku května jsme byli s manželem a Tomáškem na Slovensku, u mé babičky. Bydlí v Popradě ve Vysokých Tatrách.
U babičky je vždycky takový ten správný ruch, mamka je z devíti dětí, jen ona odjela do Prahy a jedna její sestra do Ostravy, ostatní zůstali tam, takže je tam i plný dům. Mám tam bratrance a sestřenice od 5ti do 16ti let, celkem jich je 8, ale všichni jsou spolu denně, takže to je vlastně, jakoby byli sourozenci. Můj taťka tam měl naplánovanou oslavu svých 50tin, takže na víkend přijeli i naši.
Tomča na oslavě „tancoval“ s mými bratranci dvojčaty (6 let) a sestřenicí (5 let), byly fakt sladcí… Dovolenou jsme si tam užili, jako vždycky – i můj manžel vždycky říká, že si tam krásně odpočine od práce a stereotypu.
Cestou zpátky jsem byla domluvená s kamarádkou, že mě manžel s mými rodiči vysadí u ní, ve Zlíně. Odstěhovali se tam z Prahy před dvěma lety, za tu dobu jsme se viděly párkrát, protože vždycky, když už jsme byly domluvené, tak do toho něco vlezlo – nemocné děti, nebo my, nebo jiná rodinná katastrofa, takže to pořád nevycházelo, jen dvakrát byli oni v Praze + jednou na naší svatbě a jednou my tam, loni v červenci, když jsme tam přespávali cestou na Slovensko, protože jsem nevěděla, jak bude Tomášek cestu autem tak daleko zvládat. Ale to byla jen rychlovka, protože i oni něco měli, takže šlo fakt jen o tu noc.
Když ještě bydleli v Praze, tak jsme se vídaly docela často, alespoň jednou týdně, až na výjimky jako dovolené… I jsem jí, co by ještě svobodná, ba dokonce studentka, sem tam dítka pohlídala, aby si trochu užila manžela ;o).
Kamarádka má tři kluky, Vojtíška (7 let), Štěpánka (5 let) a Matyáška (2,5 roku). Kluci jsou super, ale teda musím uznat, že je to fakt hukot, 3 děti, když to srovnám se svým jedním prckem. Jasně, kdyby přibývali postupně, tak bych to brala jinak. Ale takhle najednou... Ale zase na druhou stranu už jsou větší a je s nimi relativně slušná domluva. I když to taky nemusí platit vždy...
Přijeli jsem tam v pondělí večer. Úterý kamarádka jela s Matyášem pro starší kluky do školky, já jsem mezitím uložila Tomáška po obídku spát. Když přijeli, tak poslala kluky do pokojíku převléct. A Maty se vrátil zase v džínkách. Tak ho tam poslala znovu. Zase přišel nepřevlečený. Tak do třetice s ním poslala Štěpánka, ať mu pomůže. Štěpánek za chvilku přišel, že Maty už se převlíká. A za chvíli přišel i Matyášek – nahý…… Musela jsem se smát, fakt mě to pobavilo. Takže ho kamarádka poslala zase nahoru, tentokrát se vrátil už v tepláčkách. Takže ani ta domluva není vždycky jistá… Ale snaha byla!!!! ;oDD
Ale to jsem odbočila…
V úterý jsme pak byli koupit lístky na vlak, vyhlídla jsem si Pendolino, protože každá ušetřená půlhodinka ve vlaku s mimem mi přišla podstatná. Pendolinem trasa Olomouc-Praha měla trvat 2,5 hodiny, což mi přišlo docela rozumné.
Za lístek jsem vyplázla 400 Kč, ale zase Tomík i s kočárkem je zadarmo a navíc jsme měli rezervované místo pro matku s kočárkem, které je v celém vlaku jen jedno. Do Olomouce mě měla kamarádka odvézt, protože se tam stejně chystala za kamarádkou ze školy.
A tak jsme ve středu vyzvedli kluky ve školce a jeli do Olomouce. Cesta autem proběhla dobře, kamarádčini „blinkací“ kluci neblinkali, Tomášek si pospal, takže pohoda.
Na nádraží jsme dojeli asi 20 minut před odjezdem našeho vlaku. A najednou jak koukáme, odkud to jede, tak u našeho vlaku je poznámka, že jede náhradní souprava… Asi si dokážete představit, jak jsem zuřila. Představovala jsem si, jak to pojede 4 hodiny, nehledě na to, že moje pohodlí na místě pro matku s kočárkem bylo ohroženo.
Tak jsem se vydala na informace, kde mě nejprve ujistili, že vlak pojede na čas, tudíž ty 2,5 hodiny platí. Tak aspoň něco. Peníze mi prý ale žádné nevrátí, pokud bude mít vlak zpoždění menší, než 60minut (!!!!!!!!!!). Ještě jsem se ptala, jestli vědí, jak je vlak uspořádán, protože tam máme rezervované místo pro kočárek. Velmi „příjemná“ paní se „ochotně“ podívala do nějakého papíru s nákresem vlaku a „s úsměvem“ mi sdělila, že to je přece jasný, že to místo tam je. Zeptala jsem se ještě jednou, jestli mi teda platí místenka a ona na to, že už mi to snad řekla, že platí…. Tak jsem lehce uklidněná i s kamarádkou vyrazila na nástupiště. Nezbyl mi čas ani koupit si vodu, kterou jsem u kamarádky zapomněla, ani si dojít na záchod (což pro mě byla příšerná představa, ale vzhledem k tomu, že jsem stejně neměla co pít, tak jsem to neřešila). Už přijížděl vlak.
Odchytily jsme výpravčího, kde že najdu to svoje místo, a on na to, že náhradní souprava nedodržuje místenky a ať si sednu kam chci. Tak jsem s pomocí stevarda nastoupila i s kočárkem. A zjistila, že je snad ve všech kupé tak po 3-4 lidech, a tím pádem tam s kočárem nezaparkuji, protože byl přesně na šířku uličky... Požádala jsem tedy onoho mladého pána, ať mi nějaké místo najde, že jsem měla rezervované to pro kočárek a nemíním tady s kočárkem lítat po celém vlaku. Ten tedy vzal kočárek a dovedl mě do kupé, kde byl jen jeden mladý pán.
Vlak už jel. Po chvilce přišel průvodčí a omlouval se, že nejede Pendolino... Tak jsem mu řekla, že to je mi jedno, ale že nechápu, že v celé náhradní soupravě není místo pro kočárek i přes to, že mi na nádraží řekli, že je. On na to, že nechápe, jak mi to někdo mohl říct, já zase že i v obyčejných rychlících je dokonce kupé pro matky s dětmi… Tak jsem se tam chvilku dohadovali, protože jsem si nedokázala představit, že Tomáška udržím v tak malém prostoru 2,5 hodiny. Pak mi průvodčí řekl, že mi může pomoct se přestěhovat do „velkoprostorového vozu“, jak to nazval, tak jsem tedy souhlasila.
Vzal mi věci (baťoh a tašku s hračkami) a já šla s kočárkem za ním. Našel nám tam místo na „čtyřce“ u stolečku, takže jsem kočárek mohla mít našikmo směrem proti sobě. I když trochu koukal do uličky, tak šel obejít. Hurá, řekla jsem si. Vyndala jídlo a začala krmit dítko…..
Než jsme se dopracovali na naše definitivní místo, tak uběhlo půl hodiny. Tomík se najedl, pak po mně asi hodinu lezl, protože byl unavený, ale moc zvědavý na to, aby spinkal. Nakonec přeci jen usnul, asi 20 minut od Prahy. Takže cestu zvládl na jedničku s hvězdičkou, pro příště vím, že hračka stačí tak jedna (a k tomu láhev s pitím, protože se sápal po vodě spolucestujícího přes uličku, který byl tímto donucen ji schovat do baťohu, neb to byl student a potřeboval se učit – což logicky s dítkem vztekajícím se proto, že na láhev nedosáhne, nejde moc dobře). A golfky se vejdou i do normálního rychlíku, tak snad i do toho Pendolina.
Dojeli jsme do Prahy o 5 minut později (čímž teda nechápu, proč máme Pendolino, když po úpravě tratí to zvládne i vlak poskládaný narychlo ze všeho možného...), Tomík spal, já jsem se málem počůrala ;o), takže místo abych olíbala manžela, utíkala jsem na veřejné záchodky…. Ale pro příště už nebudu doufat, že tím Pendolinem pojedu…. No fakt, bylo mi to líto ;-)
Na začátku května jsme byli s manželem a Tomáškem na Slovensku, u mé babičky. Bydlí v Popradě ve Vysokých Tatrách.
U babičky je vždycky takový ten správný ruch, mamka je z devíti dětí, jen ona odjela do Prahy a jedna její sestra do Ostravy, ostatní zůstali tam, takže je tam i plný dům. Mám tam bratrance a sestřenice od 5ti do 16ti let, celkem jich je 8, ale všichni jsou spolu denně, takže to je vlastně, jakoby byli sourozenci. Můj taťka tam měl naplánovanou oslavu svých 50tin, takže na víkend přijeli i naši.
Tomča na oslavě „tancoval“ s mými bratranci dvojčaty (6 let) a sestřenicí (5 let), byly fakt sladcí… Dovolenou jsme si tam užili, jako vždycky – i můj manžel vždycky říká, že si tam krásně odpočine od práce a stereotypu.
Cestou zpátky jsem byla domluvená s kamarádkou, že mě manžel s mými rodiči vysadí u ní, ve Zlíně. Odstěhovali se tam z Prahy před dvěma lety, za tu dobu jsme se viděly párkrát, protože vždycky, když už jsme byly domluvené, tak do toho něco vlezlo – nemocné děti, nebo my, nebo jiná rodinná katastrofa, takže to pořád nevycházelo, jen dvakrát byli oni v Praze + jednou na naší svatbě a jednou my tam, loni v červenci, když jsme tam přespávali cestou na Slovensko, protože jsem nevěděla, jak bude Tomášek cestu autem tak daleko zvládat. Ale to byla jen rychlovka, protože i oni něco měli, takže šlo fakt jen o tu noc.
Když ještě bydleli v Praze, tak jsme se vídaly docela často, alespoň jednou týdně, až na výjimky jako dovolené… I jsem jí, co by ještě svobodná, ba dokonce studentka, sem tam dítka pohlídala, aby si trochu užila manžela ;o).
Kamarádka má tři kluky, Vojtíška (7 let), Štěpánka (5 let) a Matyáška (2,5 roku). Kluci jsou super, ale teda musím uznat, že je to fakt hukot, 3 děti, když to srovnám se svým jedním prckem. Jasně, kdyby přibývali postupně, tak bych to brala jinak. Ale takhle najednou... Ale zase na druhou stranu už jsou větší a je s nimi relativně slušná domluva. I když to taky nemusí platit vždy...
Přijeli jsem tam v pondělí večer. Úterý kamarádka jela s Matyášem pro starší kluky do školky, já jsem mezitím uložila Tomáška po obídku spát. Když přijeli, tak poslala kluky do pokojíku převléct. A Maty se vrátil zase v džínkách. Tak ho tam poslala znovu. Zase přišel nepřevlečený. Tak do třetice s ním poslala Štěpánka, ať mu pomůže. Štěpánek za chvilku přišel, že Maty už se převlíká. A za chvíli přišel i Matyášek – nahý…… Musela jsem se smát, fakt mě to pobavilo. Takže ho kamarádka poslala zase nahoru, tentokrát se vrátil už v tepláčkách. Takže ani ta domluva není vždycky jistá… Ale snaha byla!!!! ;oDD
Ale to jsem odbočila…
V úterý jsme pak byli koupit lístky na vlak, vyhlídla jsem si Pendolino, protože každá ušetřená půlhodinka ve vlaku s mimem mi přišla podstatná. Pendolinem trasa Olomouc-Praha měla trvat 2,5 hodiny, což mi přišlo docela rozumné.
Za lístek jsem vyplázla 400 Kč, ale zase Tomík i s kočárkem je zadarmo a navíc jsme měli rezervované místo pro matku s kočárkem, které je v celém vlaku jen jedno. Do Olomouce mě měla kamarádka odvézt, protože se tam stejně chystala za kamarádkou ze školy.
A tak jsme ve středu vyzvedli kluky ve školce a jeli do Olomouce. Cesta autem proběhla dobře, kamarádčini „blinkací“ kluci neblinkali, Tomášek si pospal, takže pohoda.
Na nádraží jsme dojeli asi 20 minut před odjezdem našeho vlaku. A najednou jak koukáme, odkud to jede, tak u našeho vlaku je poznámka, že jede náhradní souprava… Asi si dokážete představit, jak jsem zuřila. Představovala jsem si, jak to pojede 4 hodiny, nehledě na to, že moje pohodlí na místě pro matku s kočárkem bylo ohroženo.
Tak jsem se vydala na informace, kde mě nejprve ujistili, že vlak pojede na čas, tudíž ty 2,5 hodiny platí. Tak aspoň něco. Peníze mi prý ale žádné nevrátí, pokud bude mít vlak zpoždění menší, než 60minut (!!!!!!!!!!). Ještě jsem se ptala, jestli vědí, jak je vlak uspořádán, protože tam máme rezervované místo pro kočárek. Velmi „příjemná“ paní se „ochotně“ podívala do nějakého papíru s nákresem vlaku a „s úsměvem“ mi sdělila, že to je přece jasný, že to místo tam je. Zeptala jsem se ještě jednou, jestli mi teda platí místenka a ona na to, že už mi to snad řekla, že platí…. Tak jsem lehce uklidněná i s kamarádkou vyrazila na nástupiště. Nezbyl mi čas ani koupit si vodu, kterou jsem u kamarádky zapomněla, ani si dojít na záchod (což pro mě byla příšerná představa, ale vzhledem k tomu, že jsem stejně neměla co pít, tak jsem to neřešila). Už přijížděl vlak.
Odchytily jsme výpravčího, kde že najdu to svoje místo, a on na to, že náhradní souprava nedodržuje místenky a ať si sednu kam chci. Tak jsem s pomocí stevarda nastoupila i s kočárkem. A zjistila, že je snad ve všech kupé tak po 3-4 lidech, a tím pádem tam s kočárem nezaparkuji, protože byl přesně na šířku uličky... Požádala jsem tedy onoho mladého pána, ať mi nějaké místo najde, že jsem měla rezervované to pro kočárek a nemíním tady s kočárkem lítat po celém vlaku. Ten tedy vzal kočárek a dovedl mě do kupé, kde byl jen jeden mladý pán.
Vlak už jel. Po chvilce přišel průvodčí a omlouval se, že nejede Pendolino... Tak jsem mu řekla, že to je mi jedno, ale že nechápu, že v celé náhradní soupravě není místo pro kočárek i přes to, že mi na nádraží řekli, že je. On na to, že nechápe, jak mi to někdo mohl říct, já zase že i v obyčejných rychlících je dokonce kupé pro matky s dětmi… Tak jsem se tam chvilku dohadovali, protože jsem si nedokázala představit, že Tomáška udržím v tak malém prostoru 2,5 hodiny. Pak mi průvodčí řekl, že mi může pomoct se přestěhovat do „velkoprostorového vozu“, jak to nazval, tak jsem tedy souhlasila.
Vzal mi věci (baťoh a tašku s hračkami) a já šla s kočárkem za ním. Našel nám tam místo na „čtyřce“ u stolečku, takže jsem kočárek mohla mít našikmo směrem proti sobě. I když trochu koukal do uličky, tak šel obejít. Hurá, řekla jsem si. Vyndala jídlo a začala krmit dítko…..
Než jsme se dopracovali na naše definitivní místo, tak uběhlo půl hodiny. Tomík se najedl, pak po mně asi hodinu lezl, protože byl unavený, ale moc zvědavý na to, aby spinkal. Nakonec přeci jen usnul, asi 20 minut od Prahy. Takže cestu zvládl na jedničku s hvězdičkou, pro příště vím, že hračka stačí tak jedna (a k tomu láhev s pitím, protože se sápal po vodě spolucestujícího přes uličku, který byl tímto donucen ji schovat do baťohu, neb to byl student a potřeboval se učit – což logicky s dítkem vztekajícím se proto, že na láhev nedosáhne, nejde moc dobře). A golfky se vejdou i do normálního rychlíku, tak snad i do toho Pendolina.
Dojeli jsme do Prahy o 5 minut později (čímž teda nechápu, proč máme Pendolino, když po úpravě tratí to zvládne i vlak poskládaný narychlo ze všeho možného...), Tomík spal, já jsem se málem počůrala ;o), takže místo abych olíbala manžela, utíkala jsem na veřejné záchodky…. Ale pro příště už nebudu doufat, že tím Pendolinem pojedu…. No fakt, bylo mi to líto ;-)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)