Procházka

No, procházka, já jsem teda spíš popobíhala. Bez koleček je i Marek docela rychlík, byť bez přehazovačky.
Stejně jako s Tomíkem na začátek lehká trasa bez provozu (jak pěšího, tak cyklo či moto).

 

 No a protože Mareček byl kolem nadšený a všechno mu šlo dobře, šli jsme na procházku ještě odpoledne. Na hřiště na kopci nad námi. O kola se kluci postarali statečně.

 

 

Bráško, polez za mnou!

Jak se dostat nahoru?

 

 Mají už je tam - je vidět, že dřív lezl do výšek, než uměl chodit...

 Tomíkovi jsem tam musela pomoct já - ano, ta noha je moje. Lezla jsem na prolézačku. Ještě, že tam nikdo nebyl, asi by si ťukal na čelo.

 Nakonec ale našel odvahu se i postavit a nechat se sundat dolů.

Docela pěkný předposlední prázdninový den, ne?

Pomocníci

Jen doufáme, že nebudou chtít někdy někde opakovat bez našeho vědomí...

Už to umím!!!

Od návratu z Chorvatska nás Mají přesvědčoval, že mu máme sundat pomocná kolečka z kola, že prý už umí jezdit bez nich.
Ve středu je teda Michal odmontoval. Čekala jsem, že jako obvykle po sundání chvilku budu běhat za kolem a pak tatínka poprosí, ať mu kolečka vrátí.
Marek ale nasedl a jel. A to včetně rozjíždění a brždění.
Fotku prvního pokusu nemám, ale časem určitě nějaká cyklistická bude.

Brač

Ano, ano. Byli jsme letos u moře. V Chorvatsku. Na ostrově Brač.
Jak se nám to přihodilo? Moje milá kmotra nám nabídla penzion, který koupila, jestli nechceme na týden jet s našima a ségrama. Ještě než ho zrekonstruuje a bude ho pronajímat.
A tak bylo rozhodnuto. I když se nám to z časových důvodů (práce na domě, málo dovolené, mojí domluvené brigády) vůbec nehodilo, víme, že taková nabídka nepřichází často. No a po Markově zápalu plic v červnu dětem jistě mořský vzduch prospěje.
A tak jsme jeli.
My čtyři, Lucka s celou rodinou, naši a Evička s Martinem.
Cesta trvala neuvěřitelných šestnácti hodinách jsme byli na místě.
Kluci byli úžasní, ceslou cestu zvládli na jedničku. Ano, ptali se, kdy už tam budem, že už chtějí vystupovat a být u moře, ale nekňučeli, nevrčeli.... Tomík se nám vzbudil i v noci, když jsme chytli před Slovinskými hranicemi kolonu, chvíli koukal z okýnka, ale jen jsme se rozjeli, tak zase bez mrknutí oka usnul.
Vzbudili se skoro na pobřeží, už bylo místy zpod mlhy vidět moře a krásné hory. Pak jsme se nalodili na trajekt a to byli blahem bez sebe. Jen mně bylo trochu nevolno - měla jsem nad ránem hlad, ale nechtěla jsem zastavovat, aby se kluci nevzbudili, tak mi pak asi ani po pár piškotech to houpání moc nesedlo.
Kluci teda zkonstatovali, že je škoda, že neparkujeme v patře, že by to bylo super, ale spokojili s s tím, že teď hodinu poplujeme.
Po vylodění mě Michal pustil za volant (předtím jen na chvíli v Rakousku), takže k penzionu jsem dořídila já. No silnice byly místy strašidelné, vládne tam právo rychlejšího a silnějšího, ale dojeli jsme.
Na místě trochu zmatky s klíči - paní, co nám je měla předat, musela jet nechat spravit člun, takže byla na druhé straně ostrova, ale vzali jsme kluky k moři, takže byli šťastní. Jinak by tu hodinu a půl hučeli v kuse....

Pobyt byl takový pořád stejný - moře, polední klid, moře, procházka, moře, výlet, moře, polední klid...... A k tomu žranice čerstvých plodů ze zahrady - neveřila bych, že čerstvé fíky jsou tak vynikající. A to hrozno bylo také bezkonkurenční.
Jen jsem nějak zapomněla fotit - přeci jen krotit dvě, často tři děti, k tomu jim poskytovat jídelní servis a nepadnout v tom vedru mě docela zaměstnalo. A to i přes to, že jsem se ve vaření střídala s mamkou.
Taťkovi vzduch udělal dobře, trochu jsem se bála, jak zvládne tu dlouhou cestu v autě a pak to horko tam, ale bylo to fajn. Ostatně na Korfu mu bylo taky prý dobře.

Pár z mála fotek, co jsme nafotili:

Tam jedem, kluci.

Jedna rybička...

...druhá rybička - na lovu rybiček.

Hledání krabl, mušlí a dalších pokladů.

...aneb lepší fotky na přeplněných plážích neuděláte.... a kluci plavali, takže je sem dát musím, naše antivodníky.

 

Sumartin - město "naproti nám".

A před odjezdem se nám ještě jednou kázaly hory na Sumartinem.

Uteklo to rychle, týden je docela krátká doba a víc dovolené si Michal vzít nemohl, takže nebylo na vybranou.
Cesta zpět byla o něco rychlejší, klidnější, děti opět vzorné. Domů jsme dojeli v nedeli ráno, děti šupajdily vyspalé k babičce Lídě a my jsme si šli na chvíli lehnout.
Tak třeba někdy zase vyrazíme na Brač - tentokrát už možná poteče teplá voda a bude fungovat elektrike všude, kde je jí třeba.

Všechno nejlepší, Marečku!!!

Marečkovi jsou 4 roky. Přál si dort - formuli. To by ale musel mít za maminku někoho šikovnějšího, než mne, musel se tudíž spokojit pouze s dortem S formulí. Respektive se dvěma.

 Na oslavu přišly obě babičky, oba dědečkové, všechny tety, strejda Kája a samozřejmě i Anička, Lukášek, bráška Tomášek a maminka s tatínkem.

 Po občerstvení (letos poprvé bez grilování, mamka s taťkou nestíhají) přišel na řadu dort...

 ...a po něm gratulace...

Nejdřív to vypadalo, že si Luky jde něco vybrat, ale nakonec to kluci zvládli.

...hlavní dárek...

Přesně 4 roky...

...3 roky...

...2 roky...

...1 rok...

...a takhle to všechno před čtyřmi roky začalo.

Šumava

Danda a Samík pozvali kluky na oslavu svých narozenin (Dan 6., Sam 5.). Kousíček. Jen na Šumavu.
Kluci se moc těšili, společně jsem klukům vybrali dárečky, sbalili se na cestu, a protože Zuzka a David měli být ještě v práci a mně se nechtělo jet až navečer, tak jsem si vymyslela, že cestou obhlédneme Domažlice.

Na domažlické šikmé věži

Tomík se fotit nechtěl...

Zato před muzeem pózovali oba ochotně.

 Bohužel jsem netušila, že Domažlice i přes veškerou naší snahu zaberou tak maximálně dvě, tři hodinky, a to kluci stihli i dvě zmrzliny, takže jsme se vydali ka Zuzčině babičce o něco dřív - předpokládala jsem, že tam budeme tak o půl hodniky nebo o hodinku dřív, než Zuzka. 

Abysme neotravovali celou dobu u nich, tak jsem kluky vzala na procházku k hasičárně, okolo které jsme jeli. byla vyparkovaná 2 auta, tak že je omrknem. No a nejen, že jsem kluky mohla vyfotit u auta, i jim auto otevřeli a posadili je do něj. Zážitek najlepší z celého dne. 

 

 

 

 

No, Zuzka s Davidem nakonec přijeli až v devět večer. To už jsme se s klkama a Zuzčiným dědou vydali na chatu, protože kluci byli unavení. Takže jsem jim dala večeři a víceméně jsme čekali, až dorazí domácí, aby nás někde uložili. 

Překvapení večera ovšem bylo, že kluci souhlasili, že já je jen uložím a půjdu dolů za tetou a strejdou, že nás uslyší povídat a kdyby něco, tak na mě zavolají. 

Takže i príma večer byl. 

Ráno zůstali kluci Davidovi a my holky, já, Zuzka a její mamka, jsme se vydaly utrácet za hranice. Vstávaly jsme v tak nekřesťanskou hodinu, že ji sem ani napsat nemůžu. Ale stálo to za to. Už jen za to dopoledne bez dětí ;o)

David to zvládl na jedničku, vzal kluky na houby. Největší zážitek měli naši z toho, že jeli Caddynou. A že Dan seděl vpředu. 

V sobotu pak byla oslava. Převlékli jsme se za indiány a plnily se úkoly. I přes nevlídné počasí to bylo fajn, děti to bavilo a panovala dobrá nálada.

Tábor - Bučovice 2011 druhý díl

Tomík si na dlahu rychle zvykl, když mu ve čtvrtek dosádrovali celou ruku, myslela jsem, že to ani neunese a bude si stěžovat, ale chlapeček nás překvapil, ani nemrkl, ba dokonce se snažil fungovat normálně.
A tak jsme se rozhodli, že se na tábor na jednu noc vrátíme - jeli jsme ve čtvrtek odpoledne a zůstali do sobotního večera. Děti byly ohleduplné, nikdo mu na ruku neskočil, nespadl, nežďuchl ho, takže paráda.
Michal byl víceméně dopoledne s klukama, já jsem dělala muzikoterapii - ještě aspoň jeden den. Kluci měli terapie, Majo i hypoterapii, Tomík si jen pohladil Polinku a měl dovoleno jí dát staré pečivo, co jsme přivezli. Nakonec jsem ho na ni na chvíli i posadila, ale bál se.