Flákárna

Ráno šli všichni tři chlapi ven, pracovat. Pracovali velmi zkušeně - pokoušeli se nejspíš zmrzačit na studně, stavěli krkolomné dráhy na a ze studny, případně na stůl hned vedle. Andělé strážní měli co dělat. Naštěstí to dobře dopadlo. Člověk by nevěřil, co jsou schopní vymyslet během chvilky, kdy je spustí z očí.

Mareček se pak začal domáhat procházky s babí. Maminku odmítl. Že se vůbec snažím. Jak je v blízkosti babí nebo tatínek, tak si neškrtám a jsem monomatka.
Babička je opravdu babičkou úžasnou, a tak vzala vnoučka na procházku. Mají se dobři, ti naši kluci.
Tomík se na procházku nepřidal, místo toho se dál pokoušel o zmrzačení, naštěstí dál bez úspěchu.
Po obědě jsme sbalili děti a vyrazili jsem na koupaliště, na Divokou Šárku. Dojeli jsme teda autem, kam to až šlo, ale i tak nás pak čekal kus cesty ke koupání. Kluci zvládli cestu skvěle, připravili jsme je na to, že bude procházka, a že pak půjdou do bazínu, tak to asi zafungovalo.
Bylo tam docela dost lidí, ale šlo to, rozhodně lepší než Podolí nebo Radlice. Kluky ani nějak zvlášť neotrávila ledová voda. Dokonce se nechali na chvilku vzít i do velkého bazénu, takže si myslím, že to stálo za to.
Cesta zpátky byla motivovaná slíbenou zmrzkou (rodiče si dali kafe). Šli statečně, nicméně Mareček to neušel celé a kus cesty ho Michal nesl. Tomík to celé zvládl. Bez pípnutí. Jednou teda konstatoval, že ho nožky bolí, ale šel dál. Musela jsem ho za ten výkon pochválit, vážně jsem nečekala takovou pohodu. Snad si trochu odpočinul i tatínek.

Vzorňáci

Dejte dětem montérky, kolečko s lopatou a hromadu uhlí. Můžou být šťastnější? Možná tak k tomu ještě žvejku do pusy.

Dnes nám přivezli uhlí. Hodně. HODNĚ! Jako vždy.
Kluci už od probuzení špiclovali uši, aby auto neprošvihli. jakmile ho slyšeli, oblíkali montérky (i s tatínkem) a utíkali koukat. A následně makat. Dětská práce je zakázaná, víme. Ale když oni byli fakt tak nadšení....

Vydrželo jim to docela dlouho, i když Majo se po chvíli vetřel k babičce vařit, jak jinak. Třeba z něj bude kuchař. Tomík se přišel poflakovat dolů na dvůr, jezdil na všem možném, hrál si. Já jsem OV (babička vařila) využila k restům a probrala nějaká z míst, ke kterým se nemůžu dokopat a věci se tam jen kupí.
Odpoledne jsem vyrazila s klukama koupit tenisky no name - na lítání okolo domu, třeba právě na to uhlí a tak, kam se mi jim nechce dávat boty za 700 a víc. Taky nepromokavé oblečení a pyžama do školky.
Kluci byli zlatí, opravdu jsem měla děti, které by si přála každá matka. Spořádaně počkali, než jsem se podívala, jestli něco ze seznamu mají, docela i spolupracovali se zkoušením. V pasáži byl reklamní skákací hrad - nadšeně se mě ptali, jestli můžou. Mohli, co by ne. Na chvilku. Za dvě minuty půjdeme. Kluci, jdeme. A oni šli. Bez řečí. Ani nebyl řev, když jsem na otázku, jestli budou moct jít pak ještě jednou, řekla, že ne, že trochu spěcháme. Zlatíčka. Moje.
Zvládli i neoblíbené zkoušení bot. Díky Bohu, protože i tak jsem toho měla nějak dost, hlavně ty boty mě vyčerpaly, tam ten, který nezkoušel, zkoumal, co kde mají zajímavého. Ještěže prodavačky byly velmi milé a ochotné.
Ve středu tam ještě zajedeme snad pro větší nepromokavou bundu Tomíkovi, dnes neměli velikost. Doufám, že bude. Pyžamka teda neměli, ale to nějak vymyslíme. Tímto jsme snad na školku připraveni.
Cestou domů vedli vážný rozhovor:
T.: Mami, vidíš tu motorku? Tu červenou?
já: Ano, vidím.
T.: Marečku, já si koupím červenou motorku a ty modrou, jo?
M.: Já si koupím motorku.
T.: Jo, modrou. A víš, kde je budeme parkovat?
M.: Ne
T.: No přece u nás na dvoře. A Kája taky.
já: Tomí, myslíš, až budete velcí chlapi? Jako je táta?
T.: Jo. Až budeme velký. A Kája bude jezdit s náma.
já: No to si nejsem jistá, že až vy budete jednou třeba mít motorky, že Kája bude jezdit s váma. Ale třeba Lukášek.
M.: Až mi bueme velký, koupíme motorky. Ty koupíš červenou a já šedivou. (řeklo dítě barvam nepolíbené)
T.: Jo.

Petřín

Když jsme dnes jeli k babičce, kluci si vzpomněli na lanovku a začali lobbovat, že bysme s ní mohli jet. Tak jsem jim slíbila, že někdy třeba pojedeme.

U babičky si kluci hezky hráli, my s mamkou jsme připravily oběd, a protože tam dnes nebyla Anička a nemusel tedy nikdo po oběde spát, tak jsme se rozhodli jít na tu lanovku.
U lanovky mě teda překvapila ta obrovská frotna, tipovala jsem to aspoň na dvě lanovky, ale překvapivě jsme se ještě vešli do první, která přijela, ba dokonce si kluci i měli kam sednout, bylo tam místečko přesně pro ně. Byli nadšení, Tomík pořád sledoval, kdy budeme míjet druhou lanovku jedoucí zeshora.
Sotva jsme vylezli ven z horní stanice, uviděli vozík tažený koníkem. Cena jízdy Lanovka-Rozhledna-Bludiště byla 20Kč za osobu. Kdo by se nesvezl? Jízda byla super, nevím, jestli se víc líbila mně, nebo klukům. Nebo babičce??
Chtěli jsme se nechat vyložit u bludiště, že tam kluky vezmeme, ale tam byla fronta aspoň na 20 minut a nikde stín, tak jsem tam s Majovýma sotva vyléčenýma očima (měl zánět spojivek) nechtěla stát, a tak jsme se svězli zpět k rozhledně, že si tam kluci dají jogurt, něž pojedeme dolů.
No ale kluci nezklamali, jak uviděli rozhlednu, začali se hlásit, že jdeme nahoru. Zaparkovali jsme babičku na lavičce - prý už se tam něco nachodila a v tom vedru se jí nechce šlapat nahoru, a šli jsme sami. Jen se teda ptala, jestli to vyjdou, tak sjem se zasmála, že po Bezdězu zvládnou cokoliv.K mému překvapení jsme dostali na lístek razítko VÝTAH ZDARMA, což jsem uvítala jednak kvůli Majovi, ale hlavně kvůli tomu teplu, bylo krásně, tak 26 stupňů minimálně. Nahoru jsme vyjeli, rozhlédli se, ukázali si kde co a šli jsme dolů. Pěšky, ať si hezky potrénujeme nožičky. Maja jsem asi v půlce nesla, ale spíš proto, že šel pomalinku a špatně se tam vyhýbalo se dvěma dětma, nabídla jsem mu to sama.Tomík to sešel bez řečí, ani ruku nechtěl.
Našli jsme babičku, kluci dali ten jogurt, napili se a šli jsme pomalu na lanovku směrem dolů, abysme byli zpátky dřív, než přijdou z práce taťka a děda. Cestou jsme se pohoupali na dřevěné houpačce, kluci si zalezli na lanovém hřišti, u lanovky si pohlydili koníky (dalo se na nich i svézt, ale toho měli dost na táboře, tak někdy příště).
Za chvilku nám jela lanovka, tentokrát byla prázdnější.
K babičce jsme došli půl hodinky před příchodem Michala z práce. Kluci nadšeně vyprávěli jemu, i pak za chvilku dědovi. Prý musíme jet někdy znovu, i s tatínkem.

Maty a Zuzka

Dnes dopoledne jsme se po hodně dlouhé době viděli se Zuzkou a Matym, z Matyho už je klouček, žádné batole. Kluci se na ně moc těšili, hlavně Tomík.

Počasí nám ale moc nepřálo, jen jsme vyrazili z domu, začalo pršet. No, za chvíli přestalo.
Druhý problém byl, že domluvené hřiště je zavřené - předělávají schody. Že by se končeně u dětského hřiště udělal přístup pro kočárky? Necháme se překvapit.
Nakonec jsme tedy skončili u nás na zahradě - klouzačku a houpačku máme taky, kluci byli spokojení a my jsme se Zuzkou nezavřely pusy.
Když začlo pršet víc, tak kluci využili přístřešek pro auto - malovali křídamana tabuli. Překvapilo mě, proč mě nenapadlo dřív ten přístřešek využít za deště, když tam není auto. No asi proto, že auto tam většinou je..
Moje spavá nemoc pokračuje, spala bych možná i celý den, nechápu, cot o se mnou je, ale snad to brzy přejde.
Mareček se moc těší do školky, ví, že už brzy bude. Za to Tomík už hází otázky, jestli tam fakt musí. Bude to zajímavé září.

Vosa

Od podzimu, kdy se rozbila síť na vchodové dveře (vlastně druhé dveře, na rozbití se tak trochu podíleli naši tygři, děsně je bavilo otevírat a zavírat), zatím nemáme dveře proti hmyzu chráněné. Vzhledem k tomu, že je to jediný efektivní způsob vytvoření průvanu + větrání ložnice, tak máme hodně otevřeno.


Michal měl v plánu síť spravit na jaře, ale nějak byla furt zima, a pak najednou se oteplilo a od t doby neví, co dřív, snaží se dodělat výkop co nejdřív.
Od minulého týdne nám se začali celkem pravidelně lítat vosy, až moc často. Kvůli nim jsme vlastně tu síň koupili.

No a dnes přišlo to, čeho jsem se bála. Marek dostal žihadlo.
Když jsem nandavala oběd, jedna sem vletěla. Snažila jsem se ji chytit do skleničky, ale uletěla mi, směrem k východu, neviděla jsem ji, neslyšela jsem ji. Na zemi v předsíni ležela nějaká polomrtvá, tak jsem si myslela, že jsem ji trefila plácačkou a je to ona.
Dojedli jsme, šla jsem vyměnit prádlo v pračce a najednou Mareček strašně křičel, přiběhla jsem k němu a on měl vosu na palečku u ruky, asi byla ještě zapíchlá. Shodila jsem ji do dřezu (Majo tam ujídal těstoviny a tam asi hodovala i vosa) , Maru říkal, že ho bolí oba palečky, plácla jsem mu na ruce octový ubrousek, Tomík mu ho tam přidržel, zatímco já jsem zničila tu mrchu malou píchavou.
Mareček se docela rychle uklidnil, namazala jsem mu to Fenistilem. Tak ho to vyčerpalo, že mi skoro usnul na gauči.
Odnesla jsem ho do postele, Tomík si taky zalezl a oba spěj. Hurá. Jsem nějaká unavená poslední dobou.

"Ta vosa je smadlavá" konstatoval Mareček a tím to pro něj skončilo.
Úkol týdne: vytvořit nebo opravit síň proti hmyzu.

Mareček slaví narozeniny

Už jsou mu tři.
Neuvěřitelně rychle to uteklo. Z miminka pěkně buclatého, které pilo co dvě hodiny a trpělo bolením bříška, mám předškoláka, z buclatosti poslední dobou trošku vyrůstá.
Vždycky jsem si myslela, že až mi kluci odrostou do školkového věku, bude mi chybět to miminko, jeho vůně, žvatlání, neobratná chůze...... A přitom to tak není - teda samozřejmě, že první rok, dva byly úžasné, ale pokaždé, když vyrostou z nějakého období, začíná nové a přínáší jiné kouzelné věci, která patří právě k tomu období.

Dort tentorkát nedělala babička - stejně jako k Tomčových 3. narozeninám jsem ho dělala já. Teda, Tomíkovi jsem dort i pekla, Majovi ho upekla babička a já jen zdobila. Chtěla jsem vyzkoušet potahování marcipánem. Docela se to povelo, šlo to dobře, jen jsem udělala marcipán řidší a dala pod něj nevhodný krém, vím pro příště.
Na dortu měl kočičku a pejska, okolo kytičky. A vypadal, že mu chtunal - snad i ostatním.
Vzhledem k počasí, které vypadlo nevyzpytatelně, měly přijít přívalové deště, jsme letos neslavili u nás venku, ale u našich. Mají největší obývák. No a bylo tam i tak trochu těsno. Tentokrát se sešli zase po nějaké době všichni včetně strejdů Martina a Jirky, takže bylo 12 dospělých a 4 děti.
Aničce se moc líbil Lukášek a ona jemu asi taky, usmíval se na ni. No a Anička pečovatelka mu nosila hračky.
Dokonce se nám snad povedlo vyfotit všechny 4 prťata u dortu, ještě jsem nestáhla fotky, ale fotily to tři foťáky, tak snad někdo stihl.
Mareček dostal strašnou spoustu dárků, ale nejvíc jeho i Tomíka zaujala mašinka Tomáš s kolejema a nakladačem sena a pak vysílačky. Až vypilujou přepínání, tak si třeba i popovídají. Dostal samozřejmě i nějaké sladkosti, knížku, puzzle, doktorskou sadu, sadu nářadí v kufříku, vozíček, na kterém se můžou tahat, trička.... Domů jsme měli plný kufr.
Bylo to fajn, i když jsem se od rána do čtyř nezastavila, za tu radost to vždycky stojí. A teda přestávám si myslet, že grilování je náročnější na přípravu, vyjde to nastejno. Letos se negrilovalo kvůli nepřístupnému grilu, ale zase bylo třeba nachystat chlebíčky a tak.
V září můj předškolák nastoupí do školky, doufám, že to zvládne dobře, protože vzhledem ke škole a práci ho nebudu moct brát po obědě moc často. Držte nám palce.

Prázdninový výlet

V úterý chlapi skončili práci překvapivě brzy - v jednu měli to nejdůležitější hotové. Využili jsme toho, sbalili děti a vyrazili na výlet do slíbeného Dinoparku.

Kluci se moc těšili, na Dinopark je namlsal časopis z táborového pokladu, který si Tomík vybral.
Cesta do Plzně utíkala rychle, kluci podle očekávání usnuli, takže jim ani malé bloudění okolo Zoo nevadilo. Vyspali se do růžova. Natěšeně vyskočili z auta a utíkali ke vchodu.
Plzeňský Dinopark je docela maličký, ale klukům to stačilo, běhali od jednoho dinosaura k druhému, zkoumali, který se hýbe a který řve. Jen 3D kino moc nedali - ale byl tam strašný vzduch, takže to ani nevadilo. Prošli jsme ho ještě rychleji, než jsme čekali, tak jsme se rozhodli zajet cestou zpět ještě na hrad Žebrák.

Cesta z plzně tam trvala asi půl hodinky, kluci se moc těšili. Na hrad hezky vyšlapali sami - jak by taky ne, proti Bezdězu to byla královská cesta. Líbilo se jim spoustu schodů na věž. Výhled z věže byl taky parádní, krásně bylo vidět na sousední Točník (tam jsme nešli, nestihli bysme poslední prohlídku, tak třeba někdy příště).
S překvapením koukali na "poklad", který jsme tam našli - 4 lesklé mince (nějak jsem s tím nepočítala), na bezdězu byl sice lepší - zabalení plyšáci ve váčcích - ale tenhle taky stačil. Koupili si za něj pohledy na památku.
Po sestupu jsme vyrazili domů, ale jen jsme najeli na dálnici, byla tam nehoda, převrácený kamion. Čekali jsme třičtvrtě hodiny, nehnulo se to ani o kousíček, klukům se to vůbec nelíbilo, já pocit bezpěčí taky neměla - zvlášť, když chtěli čůrat, kakat..... Kam s nima jít na dálnici? Ke krajnici, kudy jezdili policejní auta? Doprostřed? Co když tam narazí někdo v protisměru, kdo bude koukat na nehodu? No nakonec jsme se odtamtud dostali.
Domů jsme dojeli po osmé večer. A to jsme si říkali, jak budeme v sedm doma, ha ha. Člověk vážně nemá říkat hop, dokud nepřeskočí.
Včera jsem s klukama jela do Ikea - pro dáreček Majovi a taky premiérově oba do dětského koutku. Mareček byl moc spokojený, Tomík konec konců taky. Jen to teď musíme využít častěji, než Tomík přeroste danou výškovou hranici.
No a dneska zase hlína a hlína a hlína, Marek má zánět oka - ne klasické spojivky a zalepené oko, ale spíš nateklé spodní víčko. Snad se mu to spraví mastičkou, furt si očíčka šmrdlá špinavýma rukama a takhle to dopadne. Teď jsem je zahnala spát, od návratu z tábora jsou dost unavení, tak ať na nás odpoledne nekňourají.