Petřín

Když jsme dnes jeli k babičce, kluci si vzpomněli na lanovku a začali lobbovat, že bysme s ní mohli jet. Tak jsem jim slíbila, že někdy třeba pojedeme.

U babičky si kluci hezky hráli, my s mamkou jsme připravily oběd, a protože tam dnes nebyla Anička a nemusel tedy nikdo po oběde spát, tak jsme se rozhodli jít na tu lanovku.
U lanovky mě teda překvapila ta obrovská frotna, tipovala jsem to aspoň na dvě lanovky, ale překvapivě jsme se ještě vešli do první, která přijela, ba dokonce si kluci i měli kam sednout, bylo tam místečko přesně pro ně. Byli nadšení, Tomík pořád sledoval, kdy budeme míjet druhou lanovku jedoucí zeshora.
Sotva jsme vylezli ven z horní stanice, uviděli vozík tažený koníkem. Cena jízdy Lanovka-Rozhledna-Bludiště byla 20Kč za osobu. Kdo by se nesvezl? Jízda byla super, nevím, jestli se víc líbila mně, nebo klukům. Nebo babičce??
Chtěli jsme se nechat vyložit u bludiště, že tam kluky vezmeme, ale tam byla fronta aspoň na 20 minut a nikde stín, tak jsem tam s Majovýma sotva vyléčenýma očima (měl zánět spojivek) nechtěla stát, a tak jsme se svězli zpět k rozhledně, že si tam kluci dají jogurt, něž pojedeme dolů.
No ale kluci nezklamali, jak uviděli rozhlednu, začali se hlásit, že jdeme nahoru. Zaparkovali jsme babičku na lavičce - prý už se tam něco nachodila a v tom vedru se jí nechce šlapat nahoru, a šli jsme sami. Jen se teda ptala, jestli to vyjdou, tak sjem se zasmála, že po Bezdězu zvládnou cokoliv.K mému překvapení jsme dostali na lístek razítko VÝTAH ZDARMA, což jsem uvítala jednak kvůli Majovi, ale hlavně kvůli tomu teplu, bylo krásně, tak 26 stupňů minimálně. Nahoru jsme vyjeli, rozhlédli se, ukázali si kde co a šli jsme dolů. Pěšky, ať si hezky potrénujeme nožičky. Maja jsem asi v půlce nesla, ale spíš proto, že šel pomalinku a špatně se tam vyhýbalo se dvěma dětma, nabídla jsem mu to sama.Tomík to sešel bez řečí, ani ruku nechtěl.
Našli jsme babičku, kluci dali ten jogurt, napili se a šli jsme pomalu na lanovku směrem dolů, abysme byli zpátky dřív, než přijdou z práce taťka a děda. Cestou jsme se pohoupali na dřevěné houpačce, kluci si zalezli na lanovém hřišti, u lanovky si pohlydili koníky (dalo se na nich i svézt, ale toho měli dost na táboře, tak někdy příště).
Za chvilku nám jela lanovka, tentokrát byla prázdnější.
K babičce jsme došli půl hodinky před příchodem Michala z práce. Kluci nadšeně vyprávěli jemu, i pak za chvilku dědovi. Prý musíme jet někdy znovu, i s tatínkem.

Maty a Zuzka

Dnes dopoledne jsme se po hodně dlouhé době viděli se Zuzkou a Matym, z Matyho už je klouček, žádné batole. Kluci se na ně moc těšili, hlavně Tomík.

Počasí nám ale moc nepřálo, jen jsme vyrazili z domu, začalo pršet. No, za chvíli přestalo.
Druhý problém byl, že domluvené hřiště je zavřené - předělávají schody. Že by se končeně u dětského hřiště udělal přístup pro kočárky? Necháme se překvapit.
Nakonec jsme tedy skončili u nás na zahradě - klouzačku a houpačku máme taky, kluci byli spokojení a my jsme se Zuzkou nezavřely pusy.
Když začlo pršet víc, tak kluci využili přístřešek pro auto - malovali křídamana tabuli. Překvapilo mě, proč mě nenapadlo dřív ten přístřešek využít za deště, když tam není auto. No asi proto, že auto tam většinou je..
Moje spavá nemoc pokračuje, spala bych možná i celý den, nechápu, cot o se mnou je, ale snad to brzy přejde.
Mareček se moc těší do školky, ví, že už brzy bude. Za to Tomík už hází otázky, jestli tam fakt musí. Bude to zajímavé září.

Vosa

Od podzimu, kdy se rozbila síť na vchodové dveře (vlastně druhé dveře, na rozbití se tak trochu podíleli naši tygři, děsně je bavilo otevírat a zavírat), zatím nemáme dveře proti hmyzu chráněné. Vzhledem k tomu, že je to jediný efektivní způsob vytvoření průvanu + větrání ložnice, tak máme hodně otevřeno.


Michal měl v plánu síť spravit na jaře, ale nějak byla furt zima, a pak najednou se oteplilo a od t doby neví, co dřív, snaží se dodělat výkop co nejdřív.
Od minulého týdne nám se začali celkem pravidelně lítat vosy, až moc často. Kvůli nim jsme vlastně tu síň koupili.

No a dnes přišlo to, čeho jsem se bála. Marek dostal žihadlo.
Když jsem nandavala oběd, jedna sem vletěla. Snažila jsem se ji chytit do skleničky, ale uletěla mi, směrem k východu, neviděla jsem ji, neslyšela jsem ji. Na zemi v předsíni ležela nějaká polomrtvá, tak jsem si myslela, že jsem ji trefila plácačkou a je to ona.
Dojedli jsme, šla jsem vyměnit prádlo v pračce a najednou Mareček strašně křičel, přiběhla jsem k němu a on měl vosu na palečku u ruky, asi byla ještě zapíchlá. Shodila jsem ji do dřezu (Majo tam ujídal těstoviny a tam asi hodovala i vosa) , Maru říkal, že ho bolí oba palečky, plácla jsem mu na ruce octový ubrousek, Tomík mu ho tam přidržel, zatímco já jsem zničila tu mrchu malou píchavou.
Mareček se docela rychle uklidnil, namazala jsem mu to Fenistilem. Tak ho to vyčerpalo, že mi skoro usnul na gauči.
Odnesla jsem ho do postele, Tomík si taky zalezl a oba spěj. Hurá. Jsem nějaká unavená poslední dobou.

"Ta vosa je smadlavá" konstatoval Mareček a tím to pro něj skončilo.
Úkol týdne: vytvořit nebo opravit síň proti hmyzu.

Mareček slaví narozeniny

Už jsou mu tři.
Neuvěřitelně rychle to uteklo. Z miminka pěkně buclatého, které pilo co dvě hodiny a trpělo bolením bříška, mám předškoláka, z buclatosti poslední dobou trošku vyrůstá.
Vždycky jsem si myslela, že až mi kluci odrostou do školkového věku, bude mi chybět to miminko, jeho vůně, žvatlání, neobratná chůze...... A přitom to tak není - teda samozřejmě, že první rok, dva byly úžasné, ale pokaždé, když vyrostou z nějakého období, začíná nové a přínáší jiné kouzelné věci, která patří právě k tomu období.

Dort tentorkát nedělala babička - stejně jako k Tomčových 3. narozeninám jsem ho dělala já. Teda, Tomíkovi jsem dort i pekla, Majovi ho upekla babička a já jen zdobila. Chtěla jsem vyzkoušet potahování marcipánem. Docela se to povelo, šlo to dobře, jen jsem udělala marcipán řidší a dala pod něj nevhodný krém, vím pro příště.
Na dortu měl kočičku a pejska, okolo kytičky. A vypadal, že mu chtunal - snad i ostatním.
Vzhledem k počasí, které vypadlo nevyzpytatelně, měly přijít přívalové deště, jsme letos neslavili u nás venku, ale u našich. Mají největší obývák. No a bylo tam i tak trochu těsno. Tentokrát se sešli zase po nějaké době všichni včetně strejdů Martina a Jirky, takže bylo 12 dospělých a 4 děti.
Aničce se moc líbil Lukášek a ona jemu asi taky, usmíval se na ni. No a Anička pečovatelka mu nosila hračky.
Dokonce se nám snad povedlo vyfotit všechny 4 prťata u dortu, ještě jsem nestáhla fotky, ale fotily to tři foťáky, tak snad někdo stihl.
Mareček dostal strašnou spoustu dárků, ale nejvíc jeho i Tomíka zaujala mašinka Tomáš s kolejema a nakladačem sena a pak vysílačky. Až vypilujou přepínání, tak si třeba i popovídají. Dostal samozřejmě i nějaké sladkosti, knížku, puzzle, doktorskou sadu, sadu nářadí v kufříku, vozíček, na kterém se můžou tahat, trička.... Domů jsme měli plný kufr.
Bylo to fajn, i když jsem se od rána do čtyř nezastavila, za tu radost to vždycky stojí. A teda přestávám si myslet, že grilování je náročnější na přípravu, vyjde to nastejno. Letos se negrilovalo kvůli nepřístupnému grilu, ale zase bylo třeba nachystat chlebíčky a tak.
V září můj předškolák nastoupí do školky, doufám, že to zvládne dobře, protože vzhledem ke škole a práci ho nebudu moct brát po obědě moc často. Držte nám palce.

Prázdninový výlet

V úterý chlapi skončili práci překvapivě brzy - v jednu měli to nejdůležitější hotové. Využili jsme toho, sbalili děti a vyrazili na výlet do slíbeného Dinoparku.

Kluci se moc těšili, na Dinopark je namlsal časopis z táborového pokladu, který si Tomík vybral.
Cesta do Plzně utíkala rychle, kluci podle očekávání usnuli, takže jim ani malé bloudění okolo Zoo nevadilo. Vyspali se do růžova. Natěšeně vyskočili z auta a utíkali ke vchodu.
Plzeňský Dinopark je docela maličký, ale klukům to stačilo, běhali od jednoho dinosaura k druhému, zkoumali, který se hýbe a který řve. Jen 3D kino moc nedali - ale byl tam strašný vzduch, takže to ani nevadilo. Prošli jsme ho ještě rychleji, než jsme čekali, tak jsme se rozhodli zajet cestou zpět ještě na hrad Žebrák.

Cesta z plzně tam trvala asi půl hodinky, kluci se moc těšili. Na hrad hezky vyšlapali sami - jak by taky ne, proti Bezdězu to byla královská cesta. Líbilo se jim spoustu schodů na věž. Výhled z věže byl taky parádní, krásně bylo vidět na sousední Točník (tam jsme nešli, nestihli bysme poslední prohlídku, tak třeba někdy příště).
S překvapením koukali na "poklad", který jsme tam našli - 4 lesklé mince (nějak jsem s tím nepočítala), na bezdězu byl sice lepší - zabalení plyšáci ve váčcích - ale tenhle taky stačil. Koupili si za něj pohledy na památku.
Po sestupu jsme vyrazili domů, ale jen jsme najeli na dálnici, byla tam nehoda, převrácený kamion. Čekali jsme třičtvrtě hodiny, nehnulo se to ani o kousíček, klukům se to vůbec nelíbilo, já pocit bezpěčí taky neměla - zvlášť, když chtěli čůrat, kakat..... Kam s nima jít na dálnici? Ke krajnici, kudy jezdili policejní auta? Doprostřed? Co když tam narazí někdo v protisměru, kdo bude koukat na nehodu? No nakonec jsme se odtamtud dostali.
Domů jsme dojeli po osmé večer. A to jsme si říkali, jak budeme v sedm doma, ha ha. Člověk vážně nemá říkat hop, dokud nepřeskočí.
Včera jsem s klukama jela do Ikea - pro dáreček Majovi a taky premiérově oba do dětského koutku. Mareček byl moc spokojený, Tomík konec konců taky. Jen to teď musíme využít častěji, než Tomík přeroste danou výškovou hranici.
No a dneska zase hlína a hlína a hlína, Marek má zánět oka - ne klasické spojivky a zalepené oko, ale spíš nateklé spodní víčko. Snad se mu to spraví mastičkou, furt si očíčka šmrdlá špinavýma rukama a takhle to dopadne. Teď jsem je zahnala spát, od návratu z tábora jsou dost unavení, tak ať na nás odpoledne nekňourají.

Kolo, kolo jízdní!

Jo, jo, název podobný nedávnému, ale je výstižný.


Zapomněla jsem totiž zmínit jednu podstatnou událost, která se stala na táboře. Samík a Danda tam měli kola, oba už jezdí bez koleček. No a Tomík si chtěl půjčit Samíkovo (má jen o kapičku menší, než Tomík doma, Danda má větší a toho se Tomík bojí).
Jeden den dopoledne se na něm projížděl - odstrkával se nohama. Zkoušela jsem ho přesvědčit, že mu jde šlapat i bez koleček krásně,ale kdykoliv zjistil, že ho nedržím, tak zastavil a rozčiloval se, že ho nemám pouštět.
No šli jsme na oběd, když dojedli, pustila jsem je od stolu zase jezdit. Dojedla jsem jídlo, šla jsem odnést talíř, kouknu ven a vidím, jak Tomík na tom kole jede, šlape, zastavil před paní, co mu vlezla do cesty, znovu se rozjel a objel kluka, který se mu tam motal. Měla jsem neskutečnou radost, najednou jsem byla strašně šťastná a hrdá, že to dokázal!
No od té doby z kola nechtěl slézt. Je vidět, že si prostě musí na všechno přijít sám a sám se rozhodnout, že nátlak nic nezmůže. Tak teď už jen Mareček.
A ještě se vrátím k úternímu odpoledni na táboře - přijel tam pán s řiditelnými draky. Pršelo. Nejdřív draci nelítali, ale pak se i rozfoukalo a byla to nádhera. Lítali jsme tam po louce v dešti dvě hodiny, my a kluci se Zuzkou. Danda byl neuvěřitelně vytrvalý, sám si draka zvedl ze země, uběhal to. Skvělý zážitek.
Dnes odpoledne jedeme na druhý turnus tábora ukázat simulovanou střelbu na počítač, v DOksech se to dětem líbilo, tak bude repete. Venku sem tam prší, tak jen doufám, že se to umoudří, aby se kluci aspoň svězli na koníkách.
Michal pracuje, já dopíjím kafe a jdu za klukama ven. Mají nové monteérky, všichni stejné, červené. Ať stáhnu fotky, tak se m něco hodím.
L.

Tábor v Doksech

Sláva nazdar výletu výletu výletu
zmokli jsme a už jsme tu už jsme tady!!!

Uplynulý týden jsem s dětmi strávila v Doksech na integračním táboře dětí zdravých, tělesně a mentálně postižených.
Bylo to fajn, jestli mě za rok vezmou, tak pojedu zase. Je teda fakt, že třetí den byl ve znamení pokňourávání a bojkotovánídozoru jak mými, tak  hlídanými dvěma dětmi, čtvrtý vztekáním mých dětí, ale pak bylo líp a líp.

Nevím, kde začít, paráda byly jízdy na koních každý den - Tomík jezdil a na Polince, nejmenší (přitom jindy se sápe na největší koně, ale získala si ho), Majo na Vojtovi - třetí nejmenší. Jel i bez sedla a prospělo mu to - hned druhý den - jak se musel držet hřívy a hlavně nohama, tak se konečně krásně narovnal a přestal se na koníkovi hroutit.

Arteterapie byla taky bezva - takových krásných výtvorů od dětí za jeden týden, to je bomba. Vedla ji maminka té kamarádky, co mě tam nalákala, je to učitelka v MŠ, studnice nápadů - mám inspiraci na práci s dětma v mých kurzech cvičení, jednoduché věci... No a hlavně - oba kluky to bavilo. Tak ať mi pančelka ve školce netvrdí, že Tomík nechce malovat a tvořit...
Muzikoterapie taky fajn, kluci i zpívali, což je na ně fakt výkon. Dokonce na bojovce ve čtvrtek večer zazpívali čertovi, aby mohli jít dál.
  Jen teda sportovní hry těžce bojkotovali, písek byl lepší.

Celkově se projevilo, že jsou spíš individualisti a tolik organizovaných věcí na ně bylo dost (odpoledne ještě každý den od pěti hry s pohádkovými postavičkami), jsou holt po mamince, ale snažili se a většinu programu zvládli. Hlavně když pak dostali volno místo těch sportovek - svačina nebo písek je nechaly vydechnout.
Na to, že jsem s nimi poprvé byla někde sama (jakože někde mimo rodinu) to bylo super. Zní to teda asi docela divně, ale prostě máme tatínka, co si tu dovču mohl vždycky vzít s námi, takže to bylo opravdu poprvé. No vlastně kolem roka a půl jsem s Tomčou byla sama na dva dny na chalupě s partou lidí (a to batole pořád volalo táta táta, proto jsem další pokusy nějak nepodnikala).
V neděli za námi přijel děda Honza předvést simulovanou střelbu na počítač určenou zejména pro nevidomé. Mělo to docela úspěch, děti stály frontu, některé byly dvakrát, pár z nich i třikrát. Děda teda stihl jen oběd hned po příjezdu, pak byl u střelby, kde si dvakrát odškoičl zakouřit ke koníkům, no a už byl čas ho odvézt, aby stihl autobus zpátky. Kluky jsem nechala Zuzce, protože jinak by nestihli táborovou hru. Zvládli to.

Ve čtvrtek odpoledne jsme si dali výšlap na Bezděz, skupinově, celý tábor. Cesta teda hodná medaile, takový kopec, kameny, kamenné schody, no bylo to vyčerpávající (zvlášť když si někdo s sebou vzal golfky s vidinou toho, že právě probuzené dítě vytažené z auta se v nich dospí a rozkouká, případně nebude rušit u prohlídky). Nahoru jsem došla s vypětím všech sil a vděčná za pomoc vedoucí arteterapie, kterou vzal Majo za ruku, aby ten kopec vyšla, ale také pánovi,který mi ve třičtvrtě cesty sebral kočár se slovy, že už se na to nemůže dívat.

Na sestup jsme vyrazili dřív, abysme měli dost času a udělala jsem dobře - byla to nejpohodovější chvilka tábora, taková moc příjemná, bylo nám všem dobře, kluci vysmátí, já (ač jsem vláčela kočár, nevím, který čert mi to nakukal, kdo byl na Bezdězu, ví) jsem byla taková nějaká šťastná, spokojená..... Prostě prima pauza od kolektivu, sestup jen ve třech, šli jsme to neuvěřitelně dlouho a užívali jsme si každý krok.
Pod hradem jsme ještě koupili něco na památku - mareček si vybral prasátkový hrneček, jako že na mlíčko, Tomík nechtěl, ale pro jistotu jsem vzala ještě jeden, kytičkatý - děsně se mi líbil, buď ho budu mít já na čaj, nebo Tomík na mlíko, kdyby si to rozmyslel. Koupi jsme ještě adu slánky, pepřenky a kalíšku na párátka na talířku, na tom jsou šneci. Vše je ale v podobném stylu, takže to k sobě hezky ladí.
Večer byla ta bojovka - docela strašidelná, ale snad jsem klukům vysvětlila, kdo že byl které strašidlo a tak. Čert byl teda fakt jak z pohádky. No a na strašidlo s igelitem jsem teda vyjela, že jako to bymohlo stačit, že mám malé děti a že se mi tohle strašení fakt nelíbí... Nerozní matka, no.... Přiznávám, že v půlce cesty jsem se neuvěřitelně lekla, když Majo rozsvítil baterku a objevil se mi u nohou stín - myslela jsem, že je to nějaké zvíře, zatoulaný pes. No kluci si ničeho nevšimli. Získali jsme indícii k hledání pokladu - Indície bude plavat na vodě.

V pátek ráno za námi přijel Michal, zůstal do konce. Odpoledne proběhlo hledání pokladu - v dešti, mělo to svoje kouzlo. Na vodě skutečně plavala indície - respektive mapa zavřená v láhvi. Poklad jsme našli, tak byly děti spokojené. No a dnes po snídani jsme jeli domů, chtěli jsme cestou na Housku, ale byla zavřená, tak jsme jeli přímo.
Zpracováváme dojmy, ale myslím, že za rok by kluci jeli moc rádi, Tomíkovi se domů vůbec nechtělo..

Hlavní ale pro mě je to, co říkám pořád. Že i když jsou děti někdy mrzké, ukňourané, vzteklé, perou se, zlobí se, budí se ráno v šest, nebo mi nonstop týden visí na noze, hlavně, že jsou ZDRAVÉ. A tím teď nemyslí rýmičku a podobné nemůcky. Ono vidět děti s vážnýma nemocema (autismus, různé vývojové vady, často v kombinaci) nutí k zamyšlení snad každého.  Zkrátka to všechno bylo na jednu stranu děsně smutný, že ne všichni jsou na tom tak, jako my. Ale na druhou stranu bylo děsně fajn, že všechny děti se radovaly z plnění úkolů, hledání pokladu, zpívání, koní, malování....... Byla tam bezva parta, zvrevé děti bez okolků přijaly handicapované, lítaly všechny spolu (kdo toho byl schopen), Alenka mě nejdřív chodila tahat za culík, ale pak jsem jí začla zpívat písničky, tak si chodila pro písničku. Já, která si nepamatuju jména a pletu si obličeje jsem si zapamatovala snad všechny děti, protože všechny byly úžasné. A samozřejmě i jejich rodiny.
Tak snad i tyhle děti budou mít na co vzpomínat a je jim krásně, jako nám.