Jo, jo, název podobný nedávnému, ale je výstižný.
Zapomněla jsem totiž zmínit jednu podstatnou událost, která se stala na táboře. Samík a Danda tam měli kola, oba už jezdí bez koleček. No a Tomík si chtěl půjčit Samíkovo (má jen o kapičku menší, než Tomík doma, Danda má větší a toho se Tomík bojí).
Jeden den dopoledne se na něm projížděl - odstrkával se nohama. Zkoušela jsem ho přesvědčit, že mu jde šlapat i bez koleček krásně,ale kdykoliv zjistil, že ho nedržím, tak zastavil a rozčiloval se, že ho nemám pouštět.
No šli jsme na oběd, když dojedli, pustila jsem je od stolu zase jezdit. Dojedla jsem jídlo, šla jsem odnést talíř, kouknu ven a vidím, jak Tomík na tom kole jede, šlape, zastavil před paní, co mu vlezla do cesty, znovu se rozjel a objel kluka, který se mu tam motal. Měla jsem neskutečnou radost, najednou jsem byla strašně šťastná a hrdá, že to dokázal!
No od té doby z kola nechtěl slézt. Je vidět, že si prostě musí na všechno přijít sám a sám se rozhodnout, že nátlak nic nezmůže. Tak teď už jen Mareček.
A ještě se vrátím k úternímu odpoledni na táboře - přijel tam pán s řiditelnými draky. Pršelo. Nejdřív draci nelítali, ale pak se i rozfoukalo a byla to nádhera. Lítali jsme tam po louce v dešti dvě hodiny, my a kluci se Zuzkou. Danda byl neuvěřitelně vytrvalý, sám si draka zvedl ze země, uběhal to. Skvělý zážitek.
Dnes odpoledne jedeme na druhý turnus tábora ukázat simulovanou střelbu na počítač, v DOksech se to dětem líbilo, tak bude repete. Venku sem tam prší, tak jen doufám, že se to umoudří, aby se kluci aspoň svězli na koníkách.
Michal pracuje, já dopíjím kafe a jdu za klukama ven. Mají nové monteérky, všichni stejné, červené. Ať stáhnu fotky, tak se m něco hodím.
L.
pondělí, srpna 09, 2010
sobota, srpna 07, 2010
Tábor v Doksech
Sláva nazdar výletu výletu výletu
zmokli jsme a už jsme tu už jsme tady!!!
Uplynulý týden jsem s dětmi strávila v Doksech na integračním táboře dětí zdravých, tělesně a mentálně postižených.
Bylo to fajn, jestli mě za rok vezmou, tak pojedu zase. Je teda fakt, že třetí den byl ve znamení pokňourávání a bojkotovánídozoru jak mými, tak hlídanými dvěma dětmi, čtvrtý vztekáním mých dětí, ale pak bylo líp a líp.
Nevím, kde začít, paráda byly jízdy na koních každý den - Tomík jezdil a na Polince, nejmenší (přitom jindy se sápe na největší koně, ale získala si ho), Majo na Vojtovi - třetí nejmenší. Jel i bez sedla a prospělo mu to - hned druhý den - jak se musel držet hřívy a hlavně nohama, tak se konečně krásně narovnal a přestal se na koníkovi hroutit.
Arteterapie byla taky bezva - takových krásných výtvorů od dětí za jeden týden, to je bomba. Vedla ji maminka té kamarádky, co mě tam nalákala, je to učitelka v MŠ, studnice nápadů - mám inspiraci na práci s dětma v mých kurzech cvičení, jednoduché věci... No a hlavně - oba kluky to bavilo. Tak ať mi pančelka ve školce netvrdí, že Tomík nechce malovat a tvořit...
Muzikoterapie taky fajn, kluci i zpívali, což je na ně fakt výkon. Dokonce na bojovce ve čtvrtek večer zazpívali čertovi, aby mohli jít dál.
Jen teda sportovní hry těžce bojkotovali, písek byl lepší.
Celkově se projevilo, že jsou spíš individualisti a tolik organizovaných věcí na ně bylo dost (odpoledne ještě každý den od pěti hry s pohádkovými postavičkami), jsou holt po mamince, ale snažili se a většinu programu zvládli. Hlavně když pak dostali volno místo těch sportovek - svačina nebo písek je nechaly vydechnout.
Na to, že jsem s nimi poprvé byla někde sama (jakože někde mimo rodinu) to bylo super. Zní to teda asi docela divně, ale prostě máme tatínka, co si tu dovču mohl vždycky vzít s námi, takže to bylo opravdu poprvé. No vlastně kolem roka a půl jsem s Tomčou byla sama na dva dny na chalupě s partou lidí (a to batole pořád volalo táta táta, proto jsem další pokusy nějak nepodnikala).
V neděli za námi přijel děda Honza předvést simulovanou střelbu na počítač určenou zejména pro nevidomé. Mělo to docela úspěch, děti stály frontu, některé byly dvakrát, pár z nich i třikrát. Děda teda stihl jen oběd hned po příjezdu, pak byl u střelby, kde si dvakrát odškoičl zakouřit ke koníkům, no a už byl čas ho odvézt, aby stihl autobus zpátky. Kluky jsem nechala Zuzce, protože jinak by nestihli táborovou hru. Zvládli to.
Ve čtvrtek odpoledne jsme si dali výšlap na Bezděz, skupinově, celý tábor. Cesta teda hodná medaile, takový kopec, kameny, kamenné schody, no bylo to vyčerpávající (zvlášť když si někdo s sebou vzal golfky s vidinou toho, že právě probuzené dítě vytažené z auta se v nich dospí a rozkouká, případně nebude rušit u prohlídky). Nahoru jsem došla s vypětím všech sil a vděčná za pomoc vedoucí arteterapie, kterou vzal Majo za ruku, aby ten kopec vyšla, ale také pánovi,který mi ve třičtvrtě cesty sebral kočár se slovy, že už se na to nemůže dívat.
Na sestup jsme vyrazili dřív, abysme měli dost času a udělala jsem dobře - byla to nejpohodovější chvilka tábora, taková moc příjemná, bylo nám všem dobře, kluci vysmátí, já (ač jsem vláčela kočár, nevím, který čert mi to nakukal, kdo byl na Bezdězu, ví) jsem byla taková nějaká šťastná, spokojená..... Prostě prima pauza od kolektivu, sestup jen ve třech, šli jsme to neuvěřitelně dlouho a užívali jsme si každý krok.
Pod hradem jsme ještě koupili něco na památku - mareček si vybral prasátkový hrneček, jako že na mlíčko, Tomík nechtěl, ale pro jistotu jsem vzala ještě jeden, kytičkatý - děsně se mi líbil, buď ho budu mít já na čaj, nebo Tomík na mlíko, kdyby si to rozmyslel. Koupi jsme ještě adu slánky, pepřenky a kalíšku na párátka na talířku, na tom jsou šneci. Vše je ale v podobném stylu, takže to k sobě hezky ladí.
Večer byla ta bojovka - docela strašidelná, ale snad jsem klukům vysvětlila, kdo že byl které strašidlo a tak. Čert byl teda fakt jak z pohádky. No a na strašidlo s igelitem jsem teda vyjela, že jako to bymohlo stačit, že mám malé děti a že se mi tohle strašení fakt nelíbí... Nerozní matka, no.... Přiznávám, že v půlce cesty jsem se neuvěřitelně lekla, když Majo rozsvítil baterku a objevil se mi u nohou stín - myslela jsem, že je to nějaké zvíře, zatoulaný pes. No kluci si ničeho nevšimli. Získali jsme indícii k hledání pokladu - Indície bude plavat na vodě.
V pátek ráno za námi přijel Michal, zůstal do konce. Odpoledne proběhlo hledání pokladu - v dešti, mělo to svoje kouzlo. Na vodě skutečně plavala indície - respektive mapa zavřená v láhvi. Poklad jsme našli, tak byly děti spokojené. No a dnes po snídani jsme jeli domů, chtěli jsme cestou na Housku, ale byla zavřená, tak jsme jeli přímo.
Zpracováváme dojmy, ale myslím, že za rok by kluci jeli moc rádi, Tomíkovi se domů vůbec nechtělo..
Hlavní ale pro mě je to, co říkám pořád. Že i když jsou děti někdy mrzké, ukňourané, vzteklé, perou se, zlobí se, budí se ráno v šest, nebo mi nonstop týden visí na noze, hlavně, že jsou ZDRAVÉ. A tím teď nemyslí rýmičku a podobné nemůcky. Ono vidět děti s vážnýma nemocema (autismus, různé vývojové vady, často v kombinaci) nutí k zamyšlení snad každého. Zkrátka to všechno bylo na jednu stranu děsně smutný, že ne všichni jsou na tom tak, jako my. Ale na druhou stranu bylo děsně fajn, že všechny děti se radovaly z plnění úkolů, hledání pokladu, zpívání, koní, malování....... Byla tam bezva parta, zvrevé děti bez okolků přijaly handicapované, lítaly všechny spolu (kdo toho byl schopen), Alenka mě nejdřív chodila tahat za culík, ale pak jsem jí začla zpívat písničky, tak si chodila pro písničku. Já, která si nepamatuju jména a pletu si obličeje jsem si zapamatovala snad všechny děti, protože všechny byly úžasné. A samozřejmě i jejich rodiny.
Tak snad i tyhle děti budou mít na co vzpomínat a je jim krásně, jako nám.
zmokli jsme a už jsme tu už jsme tady!!!
Uplynulý týden jsem s dětmi strávila v Doksech na integračním táboře dětí zdravých, tělesně a mentálně postižených.
Bylo to fajn, jestli mě za rok vezmou, tak pojedu zase. Je teda fakt, že třetí den byl ve znamení pokňourávání a bojkotovánídozoru jak mými, tak hlídanými dvěma dětmi, čtvrtý vztekáním mých dětí, ale pak bylo líp a líp.
Nevím, kde začít, paráda byly jízdy na koních každý den - Tomík jezdil a na Polince, nejmenší (přitom jindy se sápe na největší koně, ale získala si ho), Majo na Vojtovi - třetí nejmenší. Jel i bez sedla a prospělo mu to - hned druhý den - jak se musel držet hřívy a hlavně nohama, tak se konečně krásně narovnal a přestal se na koníkovi hroutit.
Arteterapie byla taky bezva - takových krásných výtvorů od dětí za jeden týden, to je bomba. Vedla ji maminka té kamarádky, co mě tam nalákala, je to učitelka v MŠ, studnice nápadů - mám inspiraci na práci s dětma v mých kurzech cvičení, jednoduché věci... No a hlavně - oba kluky to bavilo. Tak ať mi pančelka ve školce netvrdí, že Tomík nechce malovat a tvořit...
Muzikoterapie taky fajn, kluci i zpívali, což je na ně fakt výkon. Dokonce na bojovce ve čtvrtek večer zazpívali čertovi, aby mohli jít dál.
Jen teda sportovní hry těžce bojkotovali, písek byl lepší.
Celkově se projevilo, že jsou spíš individualisti a tolik organizovaných věcí na ně bylo dost (odpoledne ještě každý den od pěti hry s pohádkovými postavičkami), jsou holt po mamince, ale snažili se a většinu programu zvládli. Hlavně když pak dostali volno místo těch sportovek - svačina nebo písek je nechaly vydechnout.
Na to, že jsem s nimi poprvé byla někde sama (jakože někde mimo rodinu) to bylo super. Zní to teda asi docela divně, ale prostě máme tatínka, co si tu dovču mohl vždycky vzít s námi, takže to bylo opravdu poprvé. No vlastně kolem roka a půl jsem s Tomčou byla sama na dva dny na chalupě s partou lidí (a to batole pořád volalo táta táta, proto jsem další pokusy nějak nepodnikala).
V neděli za námi přijel děda Honza předvést simulovanou střelbu na počítač určenou zejména pro nevidomé. Mělo to docela úspěch, děti stály frontu, některé byly dvakrát, pár z nich i třikrát. Děda teda stihl jen oběd hned po příjezdu, pak byl u střelby, kde si dvakrát odškoičl zakouřit ke koníkům, no a už byl čas ho odvézt, aby stihl autobus zpátky. Kluky jsem nechala Zuzce, protože jinak by nestihli táborovou hru. Zvládli to.
Ve čtvrtek odpoledne jsme si dali výšlap na Bezděz, skupinově, celý tábor. Cesta teda hodná medaile, takový kopec, kameny, kamenné schody, no bylo to vyčerpávající (zvlášť když si někdo s sebou vzal golfky s vidinou toho, že právě probuzené dítě vytažené z auta se v nich dospí a rozkouká, případně nebude rušit u prohlídky). Nahoru jsem došla s vypětím všech sil a vděčná za pomoc vedoucí arteterapie, kterou vzal Majo za ruku, aby ten kopec vyšla, ale také pánovi,který mi ve třičtvrtě cesty sebral kočár se slovy, že už se na to nemůže dívat.
Na sestup jsme vyrazili dřív, abysme měli dost času a udělala jsem dobře - byla to nejpohodovější chvilka tábora, taková moc příjemná, bylo nám všem dobře, kluci vysmátí, já (ač jsem vláčela kočár, nevím, který čert mi to nakukal, kdo byl na Bezdězu, ví) jsem byla taková nějaká šťastná, spokojená..... Prostě prima pauza od kolektivu, sestup jen ve třech, šli jsme to neuvěřitelně dlouho a užívali jsme si každý krok.
Pod hradem jsme ještě koupili něco na památku - mareček si vybral prasátkový hrneček, jako že na mlíčko, Tomík nechtěl, ale pro jistotu jsem vzala ještě jeden, kytičkatý - děsně se mi líbil, buď ho budu mít já na čaj, nebo Tomík na mlíko, kdyby si to rozmyslel. Koupi jsme ještě adu slánky, pepřenky a kalíšku na párátka na talířku, na tom jsou šneci. Vše je ale v podobném stylu, takže to k sobě hezky ladí.
Večer byla ta bojovka - docela strašidelná, ale snad jsem klukům vysvětlila, kdo že byl které strašidlo a tak. Čert byl teda fakt jak z pohádky. No a na strašidlo s igelitem jsem teda vyjela, že jako to bymohlo stačit, že mám malé děti a že se mi tohle strašení fakt nelíbí... Nerozní matka, no.... Přiznávám, že v půlce cesty jsem se neuvěřitelně lekla, když Majo rozsvítil baterku a objevil se mi u nohou stín - myslela jsem, že je to nějaké zvíře, zatoulaný pes. No kluci si ničeho nevšimli. Získali jsme indícii k hledání pokladu - Indície bude plavat na vodě.
V pátek ráno za námi přijel Michal, zůstal do konce. Odpoledne proběhlo hledání pokladu - v dešti, mělo to svoje kouzlo. Na vodě skutečně plavala indície - respektive mapa zavřená v láhvi. Poklad jsme našli, tak byly děti spokojené. No a dnes po snídani jsme jeli domů, chtěli jsme cestou na Housku, ale byla zavřená, tak jsme jeli přímo.
Zpracováváme dojmy, ale myslím, že za rok by kluci jeli moc rádi, Tomíkovi se domů vůbec nechtělo..
Hlavní ale pro mě je to, co říkám pořád. Že i když jsou děti někdy mrzké, ukňourané, vzteklé, perou se, zlobí se, budí se ráno v šest, nebo mi nonstop týden visí na noze, hlavně, že jsou ZDRAVÉ. A tím teď nemyslí rýmičku a podobné nemůcky. Ono vidět děti s vážnýma nemocema (autismus, různé vývojové vady, často v kombinaci) nutí k zamyšlení snad každého. Zkrátka to všechno bylo na jednu stranu děsně smutný, že ne všichni jsou na tom tak, jako my. Ale na druhou stranu bylo děsně fajn, že všechny děti se radovaly z plnění úkolů, hledání pokladu, zpívání, koní, malování....... Byla tam bezva parta, zvrevé děti bez okolků přijaly handicapované, lítaly všechny spolu (kdo toho byl schopen), Alenka mě nejdřív chodila tahat za culík, ale pak jsem jí začla zpívat písničky, tak si chodila pro písničku. Já, která si nepamatuju jména a pletu si obličeje jsem si zapamatovala snad všechny děti, protože všechny byly úžasné. A samozřejmě i jejich rodiny.
Tak snad i tyhle děti budou mít na co vzpomínat a je jim krásně, jako nám.
středa, července 28, 2010
Dobrota
Tatínek měl v neděli chuť na nějaký dortík, ale mně se v obchodě žádný nelíbil, tak si ji musel nechat zajít. No ale aby neřekl, že jsem na něj škaredá (jak rád říká Tomík), tak jsme mu dneska udělali roládu se šlahčkou a banánem. Mňam! Dokonce i kluci si dali, i přidali. A Tomík to jedl bez mrknutí oka, a to šlehačku ještě vědomě neochutnal (no řekla jsem mu, že to je krém....).
Hned po příchodu Michala z práce ho Tomík táhll k lednci ukázat mu tu dobrotu. Majo samozřejmě taky, když přišel od babí. Bylo to milý, jakou z toho měli radost. Po večeři si dali všichni 3 společně.
Pak jsem se rozhodla ještě o jeden pokus, ale ten nedopadl slavně, takže ho ani nebudu zmiňovat. No a abych se nenudila, tak jsem večer dělala řízky a br salát. Když tatínkovi odjedeme, tak ať si předtím ještě dá něco dobrého (po dobu pobytu na táboře mu bude vařit babička, tak aby mi pak neřekl, že chce jíst u babičky, jako to říkává Mareček).
Z pondělka na pterý jsme tu měli Andulku, v rámci usnadnění stěhování Lucky k našim. Byla v sedmém nebi, ale je to teda lumpice - pokouší kluky, ti si nedají nic líbit, v obchodě se mi na pár vteřin "ztratila" (stála 2 metry za mnou, ale na volání se neozvala, to mě teda naštvala, prckoška, kluci jsou cvičení, že jak zavolám, ozvou se). Ale je sranda, jak si čím dál víc věcí vyřešej ti tři sami. Hurá. Nemusím jim pískat každé šťouchnutí.
My si s Michalem včera dali Shrecka 3 ve 3D - na třetí díl to bylo docela dobrý. No a 3D - jako dobrý, ale dá se žít i bez toho. Nicméně kluci by to asi nedali....
V pondělí vzal děda kluky ven, když šel s Danem (přibalila jsem mu je, se mnou procházku odmítli, s babí a Lukym taky, tak jsem zkusila nalákat je na koupání Dana v potoce a klaplo to) - byli asi 1,5 hodiny, přišli zpět i s Lukym a babičkou. Tady bylo úžasné ticho! A já se vybodla na žehlení, které jsem měla v plánu, a relaxovala.
Musím přiznat, že začínám být pěkně vytáčecí - z dětí. Z věcí, které by měly nechat v klidu. No asi je to tím, že jsem přeci jen byla v práci 3 odpoledne v týdnu, to jedno jsem je po tancích jen líbla na čelo, byli už nachystaní do postýlek.... Jsem zvědavá, jak s touhle zvládneme tábora. Mrzí mě to, snažím se být víc v klidu, ale potřebovala bych je asi vyslat někam "na prázdniny" - aspoň na 2-3 dny. Ale to asi nehrozí, k naším se stěhuje Lucka, navíc Tomík prohlašuje, že tam spát bez nás nechce. Majo se tváří, že by i jo, ale nevím, jestli by si to nerozmyslel. No uvidíme.
Hned po příchodu Michala z práce ho Tomík táhll k lednci ukázat mu tu dobrotu. Majo samozřejmě taky, když přišel od babí. Bylo to milý, jakou z toho měli radost. Po večeři si dali všichni 3 společně.
Pak jsem se rozhodla ještě o jeden pokus, ale ten nedopadl slavně, takže ho ani nebudu zmiňovat. No a abych se nenudila, tak jsem večer dělala řízky a br salát. Když tatínkovi odjedeme, tak ať si předtím ještě dá něco dobrého (po dobu pobytu na táboře mu bude vařit babička, tak aby mi pak neřekl, že chce jíst u babičky, jako to říkává Mareček).
Z pondělka na pterý jsme tu měli Andulku, v rámci usnadnění stěhování Lucky k našim. Byla v sedmém nebi, ale je to teda lumpice - pokouší kluky, ti si nedají nic líbit, v obchodě se mi na pár vteřin "ztratila" (stála 2 metry za mnou, ale na volání se neozvala, to mě teda naštvala, prckoška, kluci jsou cvičení, že jak zavolám, ozvou se). Ale je sranda, jak si čím dál víc věcí vyřešej ti tři sami. Hurá. Nemusím jim pískat každé šťouchnutí.
My si s Michalem včera dali Shrecka 3 ve 3D - na třetí díl to bylo docela dobrý. No a 3D - jako dobrý, ale dá se žít i bez toho. Nicméně kluci by to asi nedali....
V pondělí vzal děda kluky ven, když šel s Danem (přibalila jsem mu je, se mnou procházku odmítli, s babí a Lukym taky, tak jsem zkusila nalákat je na koupání Dana v potoce a klaplo to) - byli asi 1,5 hodiny, přišli zpět i s Lukym a babičkou. Tady bylo úžasné ticho! A já se vybodla na žehlení, které jsem měla v plánu, a relaxovala.
Musím přiznat, že začínám být pěkně vytáčecí - z dětí. Z věcí, které by měly nechat v klidu. No asi je to tím, že jsem přeci jen byla v práci 3 odpoledne v týdnu, to jedno jsem je po tancích jen líbla na čelo, byli už nachystaní do postýlek.... Jsem zvědavá, jak s touhle zvládneme tábora. Mrzí mě to, snažím se být víc v klidu, ale potřebovala bych je asi vyslat někam "na prázdniny" - aspoň na 2-3 dny. Ale to asi nehrozí, k naším se stěhuje Lucka, navíc Tomík prohlašuje, že tam spát bez nás nechce. Majo se tváří, že by i jo, ale nevím, jestli by si to nerozmyslel. No uvidíme.
středa, července 21, 2010
Hvězdička
Hvězdička ne na nebi, ale v pusině. Tomášek má první plombu. Minulou středu jsme byli u "tety zubařky" (spolužačka ze základky), já jsem teda o tom kazu věděla, i jsem Tomíka připravila na to, že teda bude muset vyhnat bacily. Přes to jsem ale doufala v zázrak. Nevyšel.
Tomík nepřekvapil, bojoval s náma oběma, tetu trochu rafnul (v tu chvíli jsem byla fakt ráda, že to je zrovna tahle teda, se kterou jsme se nadělaly něco hloupostí a že snad to není takový trapas, jako u cizí zubařky), ale když zjistil, že to fakt nic moc nedělá, tak sice hýkal dál, ale bojovnost polevila - nechal se udržet. Výsledkem je krásná hvězdička blýskavá v jeho pusince. Doufám, že na dlouho poslední.
Mareček zuby v pořádku, tentokrát se nechal prohlédnout bez křiku. A já po několika letech také bez újmy! Zázrak, nebo co.
V posledních dnech se trochu ochladilo, tak se dalo i existovat. Bazén asi 3-4 dny vypuštěný, děti venku v teplákách - jaká to změna. Od dnešního poledne ale zase letní režim. Dnes poprvé se nechal na bazének nalákat i tatínek. Jsem zvědavá, jak budeme mít na tom táboře, jestli tam přežijeme, nebo uschneme. Na jednu stranu se těším, na druhou stranu mě trochu děsí to, že nebudu mít děti ve čtyři hodiny komu předat, žádné střídání nebo posílení dozoru v podobě tatínka. Ale co mě děsí víc je večerní ukládání, z toho je v poslední době hotové peklo. Tomík je teda v tomhle zlatíčko ( i když jinak je to pěkný drzoun a nevím moc co s tím), ale Mára vyřvává a vyřvává - tu přikrejt, tu pusinku, tu otočit, tu pomazlit - nechápu, kam na to chodí. Včera usnul v půl desáté. Od půl osmé uložen. Kdo na tohle má mít nervy? No dneska jsem ho zchladila sprchou, jinak bych ho asi přetrhla nebo mu naplácala tak, že by si týden nesedl (a ani jedno samozřejmě nechci, že). Za týden touhle dobou budu už asi balit, he he, to bude legrace.
Dneska usnuli po té spršše ukázkově. A to jsem říkala, že tohle bych svému dítěti neudělala....
Tomík nepřekvapil, bojoval s náma oběma, tetu trochu rafnul (v tu chvíli jsem byla fakt ráda, že to je zrovna tahle teda, se kterou jsme se nadělaly něco hloupostí a že snad to není takový trapas, jako u cizí zubařky), ale když zjistil, že to fakt nic moc nedělá, tak sice hýkal dál, ale bojovnost polevila - nechal se udržet. Výsledkem je krásná hvězdička blýskavá v jeho pusince. Doufám, že na dlouho poslední.
Mareček zuby v pořádku, tentokrát se nechal prohlédnout bez křiku. A já po několika letech také bez újmy! Zázrak, nebo co.
V posledních dnech se trochu ochladilo, tak se dalo i existovat. Bazén asi 3-4 dny vypuštěný, děti venku v teplákách - jaká to změna. Od dnešního poledne ale zase letní režim. Dnes poprvé se nechal na bazének nalákat i tatínek. Jsem zvědavá, jak budeme mít na tom táboře, jestli tam přežijeme, nebo uschneme. Na jednu stranu se těším, na druhou stranu mě trochu děsí to, že nebudu mít děti ve čtyři hodiny komu předat, žádné střídání nebo posílení dozoru v podobě tatínka. Ale co mě děsí víc je večerní ukládání, z toho je v poslední době hotové peklo. Tomík je teda v tomhle zlatíčko ( i když jinak je to pěkný drzoun a nevím moc co s tím), ale Mára vyřvává a vyřvává - tu přikrejt, tu pusinku, tu otočit, tu pomazlit - nechápu, kam na to chodí. Včera usnul v půl desáté. Od půl osmé uložen. Kdo na tohle má mít nervy? No dneska jsem ho zchladila sprchou, jinak bych ho asi přetrhla nebo mu naplácala tak, že by si týden nesedl (a ani jedno samozřejmě nechci, že). Za týden touhle dobou budu už asi balit, he he, to bude legrace.
Dneska usnuli po té spršše ukázkově. A to jsem říkala, že tohle bych svému dítěti neudělala....
pondělí, července 12, 2010
Kolo, kolo, odrážedlo
Tomík jezdí na kole rád - s pomocnými kolečky.
Dneska dopoledne se mi ho podařilo přesvědčit, že bysme mohli zkusit sundat kolečka, až přijde tatínek z práce. Hurá! Po kolikáté už jsme o tom mluvili?
Dopoledne jsme byli v Prokopáku, Tomík na kole, Majo na větší motorce (to, že i ta mu je už malá, psát asi nemusím). Tomík jel ukázkově, Marečkovi se dnes moc nechtělo.
A tak jsem si řekla, že tatínek nebude odpoledne jen demontovat kolečka na Tomově kole, ale zkusíme předělat Markovo kolo na odrážedlo. Už jsme o tom sice mluvili, ale nebylo kdy.
Po poobědovém odpočinku v chládku jsem je nahnala do bazénu - se slovy půjdeme ven, pokud nejdřív půjdete do bazénu, jsem je vypustila na dvůr. Jsem podlá. Účel světí prostředky - zchladit se v takovém vedru je potřeba. Ehm, zchladit - voda byla jak ve vaně, jak zjistila teda, když tam brala i Lukyho. Já macecha jsem si dnes ani nesáhla - a bylo mi divné, že Tomík neprotestuje obligátním "Mami, ta voda je studená, dej nám teplou". vydrželi tam asi hodinu, já dneska na suchu. Teda, s jednou nohou ve studené vodě. Jinak bych tam asi lekla. Pak chtěli ven a podruhé jsem je tam už nedostala. No jo, okoukalo se jim to - 1,8mx1,8m, vody tak akurát na Lukáše, aby se mohl placatit.... Ale teda mně to na opalování vyhovuje - na suchu mě to nebaví.
Tatínek se tvářil statečně, když jsem mu to oznámila. CO mu taky zbývalo, že? A výsledek?
Majo je nadšený z odrážedla, ale má to trochu vysoko. Nicméně až to trochu zajede na dvoře, tak to bude i na procházku. Doufám.
Tomíkovi se to bez koleček moc nelíbilo - sice mut o šlo podle mě napoprvé moc hezky, ale má strach a nechce. Snad k tomu brzy dojde, ta kolečka ho omezují a už se kvůli nim i překlopil. Za to se mu moc, moc líbilo bráškovo odrážedlo. Doufám, že se o něj nebudou moc rvát.
Nakonec tatínek zprovoznil i svoje kolo. No a já si ho večer na 20 minut půjčila. A docela to šlo. Rozhodně líp, než když jsem na něm seděla naposledy. Idea je, že ten, kdo neukládá, pojede kolovat. Jen aby to tak i bylo. Na zítřek je M. určitě namlsaný už teď.
Dneska dopoledne se mi ho podařilo přesvědčit, že bysme mohli zkusit sundat kolečka, až přijde tatínek z práce. Hurá! Po kolikáté už jsme o tom mluvili?
Dopoledne jsme byli v Prokopáku, Tomík na kole, Majo na větší motorce (to, že i ta mu je už malá, psát asi nemusím). Tomík jel ukázkově, Marečkovi se dnes moc nechtělo.
A tak jsem si řekla, že tatínek nebude odpoledne jen demontovat kolečka na Tomově kole, ale zkusíme předělat Markovo kolo na odrážedlo. Už jsme o tom sice mluvili, ale nebylo kdy.
Po poobědovém odpočinku v chládku jsem je nahnala do bazénu - se slovy půjdeme ven, pokud nejdřív půjdete do bazénu, jsem je vypustila na dvůr. Jsem podlá. Účel světí prostředky - zchladit se v takovém vedru je potřeba. Ehm, zchladit - voda byla jak ve vaně, jak zjistila teda, když tam brala i Lukyho. Já macecha jsem si dnes ani nesáhla - a bylo mi divné, že Tomík neprotestuje obligátním "Mami, ta voda je studená, dej nám teplou". vydrželi tam asi hodinu, já dneska na suchu. Teda, s jednou nohou ve studené vodě. Jinak bych tam asi lekla. Pak chtěli ven a podruhé jsem je tam už nedostala. No jo, okoukalo se jim to - 1,8mx1,8m, vody tak akurát na Lukáše, aby se mohl placatit.... Ale teda mně to na opalování vyhovuje - na suchu mě to nebaví.
Tatínek se tvářil statečně, když jsem mu to oznámila. CO mu taky zbývalo, že? A výsledek?
Majo je nadšený z odrážedla, ale má to trochu vysoko. Nicméně až to trochu zajede na dvoře, tak to bude i na procházku. Doufám.
Tomíkovi se to bez koleček moc nelíbilo - sice mut o šlo podle mě napoprvé moc hezky, ale má strach a nechce. Snad k tomu brzy dojde, ta kolečka ho omezují a už se kvůli nim i překlopil. Za to se mu moc, moc líbilo bráškovo odrážedlo. Doufám, že se o něj nebudou moc rvát.
Nakonec tatínek zprovoznil i svoje kolo. No a já si ho večer na 20 minut půjčila. A docela to šlo. Rozhodně líp, než když jsem na něm seděla naposledy. Idea je, že ten, kdo neukládá, pojede kolovat. Jen aby to tak i bylo. Na zítřek je M. určitě namlsaný už teď.
neděle, července 11, 2010
Dvě, nebo tři???
„Jé, maminko, to by se nám mohla narodit třeba holka,“ říká dnes ráno Tomášek.
„No, to by se nám mohla narodit, ale kam bysme jí dali? Vždyť tady máme strašně málo místa.“ odpovídám.
„No tady, kdybyste udělali trochu místa v posteli, tak by se vám tam vešla.“ Má v tom jasno.
„No jo, tam by se ale vešla jako miminko,“ říkám mu na to. „Kampak bysme jí dali postýlku, až by vyrostla? Kde by spinkala?“
„No přece u nás“ křičí Tomík a Majo ho překřikuje ve stejném čase „u nás, u nás by spinkala“.
Vymysleli, že bysme jí tam dali třetí polštářek a peřinku a bylo by to vyřešené.
„Jé, maminko, to by se nám mohla narodit třeba holka,“ říká dnes ráno Tomášek.
„No, to by se nám mohla narodit, ale kam bysme jí dali? Vždyť tady máme strašně málo místa.“ odpovídám.
„No tady, kdybyste udělali trochu místa v posteli, tak by se vám tam vešla.“ Má v tom jasno.
„No jo, tam by se ale vešla jako miminko,“ říkám mu na to. „Kampak bysme jí dali postýlku, až by vyrostla? Kde by spinkala?“
„No přece u nás“ křičí Tomík a Majo ho překřikuje ve stejném čase „u nás, u nás by spinkala“.
Vymysleli, že bysme jí tam dali třetí polštářek a peřinku a bylo by to vyřešené.
Není tohleto regulérní nátlak? Sice máme jasno v tom, že dvě jsou do momentální situace akurát, oba jsme chtěli mít dvě děti, na holčičce nikdo nevisel, tak co řešit. Ale i přes to – už nikdy netěhotnět, nekojit, neprobdít noci s břichabolným novorozencem, nezažít první zub, slovo, krok.... Spoustá krásných věcí. No uznejte, kdo by se aspoň na vteřinku po takovém rozhovoru nezamyslel, byť opravdu na tu vteřinku a s tím, že dojde ke stejnému výslekdu, jako předtím – dvě jsou akurát....
Tak jsem opět sama sebe ujistila, že dvě stačí. Aspoň pro příštích 10-15 let. Pak se uvidí, miminko ve čtyřiceti na rozmazleování by taky nebylo špatné. I když to už bych i mohla být babička ;o)
Mám jasno v tom, že právě teď by se mi do dalšího miminka nechtělo. S klukama se domluvím (i když někdy komunikace vázne, co si budeme povídat). V září půjde Majo do školky. Osamostatňují se. Když je dám do bazénu, můžu si lehnout na lehátko, zavřít oči a jen poslouchat, co se děje a verbálně usměrňovat. Jako dnes odpoledne. A včera. A předevčírem. Na hřišti jsem přečetla půlku knížky – jeden den 1 asistence, druhý den 3 asistence za dopoledne. Před rokem jsem si o tomhle mohla nechat zdát, lítala jsem jim pořád za zadkem, protože něco chtěli, nechtěli, šlo jim nebo nešlo jim.
Někde jsem četla, že každé období dětství vlastních dětí má svoje kouzlo. Asi na tom něco bude. Tak si musím tu relativní pohodu užít, než to zas přejde.
L.
sobota, července 10, 2010
Jak žijeme?
Někdo mi krade čas. Někdo mi zvětšuje děti. Někdo mi ubírá energii.... No ne, vážně, kdo by to řekl, že Tomíkovi je už pět a Markovi budou za měsíc a kousíček 3?
Tomík jezdí na kole. Sice s kolečkama, ale jezdí. Když chce kolo na procázku, sám se o něj postará. A baví ho to.
Chodíme na logopedii a trénujeme - skroo vše, ale sykavky mu docela jdou. Takže hlavně L (R, Ř...).
Pořád je trochu lítostivý, často vzteklounek, ale na druhou stranu je rozumný a spousta věcí s ním jde už domluvit. Je s ním rozumná řeč, je ochotný přijmout kompromis.
Miluje brášku a brání ho, když něco provede.
Mareček už není jen micina a pejsek, někdy je prasátko, kačenka, opičátko....prostě to střídá. Jen Mareček byl zatím jen jednou.
Umí dvě barvy. Stříbrnou a vínovou metalízu. Za to umí počítat do tří až pěti - podle momentální nálady.
V přes den je bez plíny, i na poo spaní.
V září půjde do školky. Těší se. Tomík taky.
Miluje brášku a dělá na mě psí oči místo něj, když něco provede.
Tomášek slavil v dubnu narozeniny. Letos poprvé nebyla hromadná oslava s grilovačkou (vzhledem k velmi nejistému počasí a k rozkopanému dvorku), ale za to na půlkulatina první Tomáškův mejdan s kamarády. Přišly děti ze školky i z neškolky, bylo jcih 8 - tak akurát na to, aby si i rodiče mohli něco říst a neohluchli.
Tomášek byl spokojený, těší se, že bude další oslava. Jen já si nejsem moc jistá tím, že by měla být za rok, spíš bych to viděla tak za pět let....
Den potom jsme pak popřáli Tomíkovi v kruhu rodinném. Hlavním dárkem bylo kolo - koipili jsme mu s Michalem větší. Dostal ho teda pár dní předem, kdy si pro něj slavnostně s tatínekm došli. Je to právě to kolo, na kterém konečně začal pořádně jezdit. Snad se nám podaří ho zpracovat na sundání koleček, aby to aspoň zkusil. Uvidíme.
Mareček se moc těší do školky. Ještě před prázdninama se mě často ptal, kdy už do té školky půjde. Jednou jsem ho ve školce nechala sedět na lavičce u paní školníkové, abych ho nemusela zouvat (spěchali jsme), vyprávěl jí, že půjde do školky "Po veltých plázdninách, s Tomem". DOufám, že mu nadšení vydrží a nástup bude hladší, než Tomíkův. Snad mu to, že tam má brášku, pomůže.
Kluci jsou príma dvojka, vymýšlejí rošťárny, testují naší trpělivost, lumpačí, ale umí se spolu i krásně zabavit, navzájem se ohlídají (občas i napráskají při nějaké nepleše), Tomík často Majovi něco vysvětluje. Majo se taky snaží, opakuje naše i Tomíkova slova. Je legrace je poslouchat.
Těšila jsem s na prázdniny. Asi od poloviny června hodně. To už jsem věděla, co bude po nich - končí mi mateřská (často jsem si od narození Maja říkala, co bude, až to přijde, co budu dělat, abych něco vdělala a děti i viděla a měla na ně čas) a já měla jasno v tom, že se budu dál věnovat cvičení s dětmi v MC. Zkoušky jsem udělala, mám cesrtifikát. I to na tom má svůj podíl.
Pravda, MC přibylo, budu pracovat ve čtyřech. Dokonce nebýt toho, že mi rozvrh nabourala škola, tak by to byla i pohoda. No aspoň si procvičím rychlý transport a vyzkouším, co zvládnou moje hlasivky.
Škola - ano, rozhodla jsem se, že se přihlásím na VOŠku. Zkoušky byly zvláštní, pocity smíšené, kdyby mě nevzali, litovat nebudu, myslela jsem si ten den večer. Překvapní - vzali mě. I s poměrně dobrým umístěním. Velké překvapení.
Tak to od září zkusím a kdyby to opravdu nešlo a nezvládala bych to, nebo kdyby to bylo o ničem, skončimt můžu vždycky. Škola je státní, školné tudíž unesitelné.
No a prázdniny jsou tady. Žádné vstávání do školky (kluci vstávají tak o hodinu dřív, než jsem je do školky budila), žádné povinnosti, žádá práce (teda, tatínek pracovat musí...). Jen jsme zatím ještě nestihli žádný výlet, ale něco vymyslíme. Stejně to počasí je spíš na plácnutí se do bazénu - letos máme větší, teta loni zainvestovala a koupila ve slevě asi 1,7x1,7m. V něm trocha vody pro děti, ale na ochlazení to stačí i nám s tetou. Tteda, obě najednou se všema třema dětma jsme tam ještě nebyly, ale jestli to počasí nezmoudří, tak možná i na to dojde. Jestli teda nevychne studna - voda vydrží dva dny, pak je to špína. Savo nepomůže, filtrac je drahá. Musí teda vždycky mezi těmi horkými dny pořádně zapršet, aby bylo vody dost. jinak uschnem.
Z Lukáška je batole/nebatole - už mu je přes rok, včera prý udělal první dva kroky, když zapomněl, že jde sám. Už už se musí rozběhnout, staví se kde můžu, je si čím dál jistější., Jak strašně rychle tahle doba s obouma klukama utelka! Vidím Tomíka jako dneska jak obcházel ohradu nahoře v pokoji a když zavrávoral, rychle se jí chytil. A Maja, jak tady chodí za mnou, která se mu snažím utéct, abych ho vyfotila s odstupem. Měla jsem je víc fotit, člověk strašně zapomíná.
Posledních pár týdnů jsem mívala Aničku na hlídání, Lucce se snad rozjíždí nová práce. Aničkaje zlatá, mazlivá holčička je to. Šla by s náma (hlavně s klukama) na kraj světa.
V červnu jsme ji měli s sebou na květňátkovské dovolené, tentorkát jsme byli v Krkonoších. Za celé 4 dny si vzpomněla na mámu jednou, když poslední večer přes spaním viděla z okna hotelu podobné auto. Ale spokojila se s tím, že zítra pojedeme za maminkou. Zvládla to skvěle. Ale Michal ji tam poprvé viděl záškodničit klukům, zlobit je, doteď si myslel, že spíš kluci lumpačej jí. No je maličká, rychlá, nenápadná.
I když vím, že květňandy a spol jsou príma parta, přes to jsem byla moc ráda, že nidko nic nenamátal proti tomu, abychom ji vzali s sebou. Dokonce i většinu dárečků dostala i Anička. Za to jim všem patří ještě jednou dík. I za spolupéči. Přeci jen 3 děti na delší dobu jsme měli poprvé, navíc v cizím prostředí. Ale když bylo třeba, vždycky se našel někdo, kdo pomohl. Jsem zvědavá, jestli za rok pojede zase.
Květňátkovská dovča byla skvělá, jak jinak. Krkonoše krásný. Děti šťastný. Ke štěsté jim stačí tráva před hotelem. Letos poprvé měli večerní bojovku. Regulerní bojovku potmě. Začala v půl desáté, končila asi za hodinu. Všichni to zvládli. Někteří sice s rodiči, ale nedivím se jim.
V sobotu klasicky soutěžní dopoledne a odpolední diskopárty s dárkováním. Jen to vždycky rychle uteče. Snad bude za rok stejně dobře.
V srpnu pojedu s klukama na integrační tábor. Se Zuzanou a jejíma klukama. Doufám, že kluci moc nezvlčí a zvládneme ten týden všichni ve zdraví, bduu tam jako dobrovolník, takže ne 100% k dispozici jim. Michal by zatím měl něco udělat doma. Jsem zvědavá, jestli se všechno stihne letos. Zatím pořád se kope díra do země. Ta už je ale pěkně velká a opravdu se to chýlí ke konci. Místo toho teď bucou chlapi budovat.
Snad jsem shrnula podstatné uběhlé události, možná se ještě k něčemu vrátím, je to zase dlouho, co jsem nic nenapsala. Snad se neloučím na dlouho. L.
Tomík jezdí na kole. Sice s kolečkama, ale jezdí. Když chce kolo na procázku, sám se o něj postará. A baví ho to.
Chodíme na logopedii a trénujeme - skroo vše, ale sykavky mu docela jdou. Takže hlavně L (R, Ř...).
Pořád je trochu lítostivý, často vzteklounek, ale na druhou stranu je rozumný a spousta věcí s ním jde už domluvit. Je s ním rozumná řeč, je ochotný přijmout kompromis.
Miluje brášku a brání ho, když něco provede.
Mareček už není jen micina a pejsek, někdy je prasátko, kačenka, opičátko....prostě to střídá. Jen Mareček byl zatím jen jednou.
Umí dvě barvy. Stříbrnou a vínovou metalízu. Za to umí počítat do tří až pěti - podle momentální nálady.
V přes den je bez plíny, i na poo spaní.
V září půjde do školky. Těší se. Tomík taky.
Miluje brášku a dělá na mě psí oči místo něj, když něco provede.
Tomášek slavil v dubnu narozeniny. Letos poprvé nebyla hromadná oslava s grilovačkou (vzhledem k velmi nejistému počasí a k rozkopanému dvorku), ale za to na půlkulatina první Tomáškův mejdan s kamarády. Přišly děti ze školky i z neškolky, bylo jcih 8 - tak akurát na to, aby si i rodiče mohli něco říst a neohluchli.
Tomášek byl spokojený, těší se, že bude další oslava. Jen já si nejsem moc jistá tím, že by měla být za rok, spíš bych to viděla tak za pět let....
Den potom jsme pak popřáli Tomíkovi v kruhu rodinném. Hlavním dárkem bylo kolo - koipili jsme mu s Michalem větší. Dostal ho teda pár dní předem, kdy si pro něj slavnostně s tatínekm došli. Je to právě to kolo, na kterém konečně začal pořádně jezdit. Snad se nám podaří ho zpracovat na sundání koleček, aby to aspoň zkusil. Uvidíme.
Mareček se moc těší do školky. Ještě před prázdninama se mě často ptal, kdy už do té školky půjde. Jednou jsem ho ve školce nechala sedět na lavičce u paní školníkové, abych ho nemusela zouvat (spěchali jsme), vyprávěl jí, že půjde do školky "Po veltých plázdninách, s Tomem". DOufám, že mu nadšení vydrží a nástup bude hladší, než Tomíkův. Snad mu to, že tam má brášku, pomůže.
Kluci jsou príma dvojka, vymýšlejí rošťárny, testují naší trpělivost, lumpačí, ale umí se spolu i krásně zabavit, navzájem se ohlídají (občas i napráskají při nějaké nepleše), Tomík často Majovi něco vysvětluje. Majo se taky snaží, opakuje naše i Tomíkova slova. Je legrace je poslouchat.
Těšila jsem s na prázdniny. Asi od poloviny června hodně. To už jsem věděla, co bude po nich - končí mi mateřská (často jsem si od narození Maja říkala, co bude, až to přijde, co budu dělat, abych něco vdělala a děti i viděla a měla na ně čas) a já měla jasno v tom, že se budu dál věnovat cvičení s dětmi v MC. Zkoušky jsem udělala, mám cesrtifikát. I to na tom má svůj podíl.
Pravda, MC přibylo, budu pracovat ve čtyřech. Dokonce nebýt toho, že mi rozvrh nabourala škola, tak by to byla i pohoda. No aspoň si procvičím rychlý transport a vyzkouším, co zvládnou moje hlasivky.
Škola - ano, rozhodla jsem se, že se přihlásím na VOŠku. Zkoušky byly zvláštní, pocity smíšené, kdyby mě nevzali, litovat nebudu, myslela jsem si ten den večer. Překvapní - vzali mě. I s poměrně dobrým umístěním. Velké překvapení.
Tak to od září zkusím a kdyby to opravdu nešlo a nezvládala bych to, nebo kdyby to bylo o ničem, skončimt můžu vždycky. Škola je státní, školné tudíž unesitelné.
No a prázdniny jsou tady. Žádné vstávání do školky (kluci vstávají tak o hodinu dřív, než jsem je do školky budila), žádné povinnosti, žádá práce (teda, tatínek pracovat musí...). Jen jsme zatím ještě nestihli žádný výlet, ale něco vymyslíme. Stejně to počasí je spíš na plácnutí se do bazénu - letos máme větší, teta loni zainvestovala a koupila ve slevě asi 1,7x1,7m. V něm trocha vody pro děti, ale na ochlazení to stačí i nám s tetou. Tteda, obě najednou se všema třema dětma jsme tam ještě nebyly, ale jestli to počasí nezmoudří, tak možná i na to dojde. Jestli teda nevychne studna - voda vydrží dva dny, pak je to špína. Savo nepomůže, filtrac je drahá. Musí teda vždycky mezi těmi horkými dny pořádně zapršet, aby bylo vody dost. jinak uschnem.
Z Lukáška je batole/nebatole - už mu je přes rok, včera prý udělal první dva kroky, když zapomněl, že jde sám. Už už se musí rozběhnout, staví se kde můžu, je si čím dál jistější., Jak strašně rychle tahle doba s obouma klukama utelka! Vidím Tomíka jako dneska jak obcházel ohradu nahoře v pokoji a když zavrávoral, rychle se jí chytil. A Maja, jak tady chodí za mnou, která se mu snažím utéct, abych ho vyfotila s odstupem. Měla jsem je víc fotit, člověk strašně zapomíná.
Posledních pár týdnů jsem mívala Aničku na hlídání, Lucce se snad rozjíždí nová práce. Aničkaje zlatá, mazlivá holčička je to. Šla by s náma (hlavně s klukama) na kraj světa.
V červnu jsme ji měli s sebou na květňátkovské dovolené, tentorkát jsme byli v Krkonoších. Za celé 4 dny si vzpomněla na mámu jednou, když poslední večer přes spaním viděla z okna hotelu podobné auto. Ale spokojila se s tím, že zítra pojedeme za maminkou. Zvládla to skvěle. Ale Michal ji tam poprvé viděl záškodničit klukům, zlobit je, doteď si myslel, že spíš kluci lumpačej jí. No je maličká, rychlá, nenápadná.
I když vím, že květňandy a spol jsou príma parta, přes to jsem byla moc ráda, že nidko nic nenamátal proti tomu, abychom ji vzali s sebou. Dokonce i většinu dárečků dostala i Anička. Za to jim všem patří ještě jednou dík. I za spolupéči. Přeci jen 3 děti na delší dobu jsme měli poprvé, navíc v cizím prostředí. Ale když bylo třeba, vždycky se našel někdo, kdo pomohl. Jsem zvědavá, jestli za rok pojede zase.
Květňátkovská dovča byla skvělá, jak jinak. Krkonoše krásný. Děti šťastný. Ke štěsté jim stačí tráva před hotelem. Letos poprvé měli večerní bojovku. Regulerní bojovku potmě. Začala v půl desáté, končila asi za hodinu. Všichni to zvládli. Někteří sice s rodiči, ale nedivím se jim.
V sobotu klasicky soutěžní dopoledne a odpolední diskopárty s dárkováním. Jen to vždycky rychle uteče. Snad bude za rok stejně dobře.
V srpnu pojedu s klukama na integrační tábor. Se Zuzanou a jejíma klukama. Doufám, že kluci moc nezvlčí a zvládneme ten týden všichni ve zdraví, bduu tam jako dobrovolník, takže ne 100% k dispozici jim. Michal by zatím měl něco udělat doma. Jsem zvědavá, jestli se všechno stihne letos. Zatím pořád se kope díra do země. Ta už je ale pěkně velká a opravdu se to chýlí ke konci. Místo toho teď bucou chlapi budovat.
Snad jsem shrnula podstatné uběhlé události, možná se ještě k něčemu vrátím, je to zase dlouho, co jsem nic nenapsala. Snad se neloučím na dlouho. L.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)