Kolo, kolo, odrážedlo

Tomík jezdí na kole rád - s pomocnými kolečky.
Dneska dopoledne se mi ho podařilo přesvědčit, že bysme mohli zkusit sundat kolečka, až přijde tatínek z práce. Hurá! Po kolikáté už jsme o tom mluvili?

Dopoledne jsme byli v Prokopáku, Tomík na kole, Majo na větší motorce (to, že i ta mu je už malá, psát asi nemusím). Tomík jel ukázkově, Marečkovi se dnes moc nechtělo.
A tak jsem si řekla, že tatínek nebude odpoledne jen demontovat kolečka na Tomově kole, ale zkusíme předělat Markovo kolo na odrážedlo. Už jsme o tom sice mluvili, ale nebylo kdy.
Po poobědovém odpočinku v chládku jsem je nahnala do bazénu - se slovy půjdeme ven, pokud nejdřív půjdete do bazénu, jsem je vypustila na dvůr. Jsem podlá. Účel světí prostředky - zchladit se v takovém vedru je potřeba. Ehm, zchladit - voda byla jak ve vaně, jak zjistila teda, když tam brala i Lukyho. Já macecha jsem si dnes ani nesáhla - a bylo mi divné, že Tomík neprotestuje obligátním "Mami, ta voda je studená, dej nám teplou".  vydrželi tam asi hodinu, já dneska na suchu. Teda, s jednou nohou ve studené vodě. Jinak bych tam asi lekla. Pak chtěli ven a podruhé jsem je tam už nedostala. No jo, okoukalo se jim to - 1,8mx1,8m, vody tak akurát na Lukáše, aby se mohl placatit.... Ale teda mně to na opalování vyhovuje - na suchu mě to nebaví.
Tatínek se tvářil statečně, když jsem mu to oznámila. CO mu taky zbývalo, že? A výsledek?
Majo je nadšený z odrážedla, ale má to trochu vysoko. Nicméně až to trochu zajede na dvoře, tak to bude i na procházku. Doufám.
Tomíkovi se to bez koleček moc nelíbilo - sice mut o šlo podle mě napoprvé moc hezky, ale má strach a nechce. Snad k tomu brzy dojde, ta kolečka ho omezují a už se kvůli nim i překlopil. Za to se mu moc, moc líbilo bráškovo odrážedlo. Doufám, že se o něj nebudou moc rvát.
Nakonec tatínek zprovoznil i svoje kolo. No a já si ho večer na 20 minut půjčila. A docela to šlo. Rozhodně líp, než když jsem na něm seděla naposledy. Idea je, že ten, kdo neukládá, pojede kolovat. Jen aby to tak i bylo. Na zítřek je M. určitě namlsaný už teď.

Dvě, nebo tři???

„Jé, maminko, to by se nám mohla narodit třeba holka,“ říká dnes ráno Tomášek.

„No, to by se nám mohla narodit, ale kam bysme jí dali? Vždyť tady máme strašně málo místa.“ odpovídám.

„No tady, kdybyste udělali trochu místa v posteli, tak by se vám tam vešla.“ Má v tom jasno.

„No jo, tam by se ale vešla jako miminko,“ říkám mu na to. „Kampak bysme jí dali postýlku, až by vyrostla? Kde by spinkala?“

„No přece u nás“ křičí Tomík a Majo ho překřikuje ve stejném čase „u nás, u nás by spinkala“.

Vymysleli, že bysme jí tam dali třetí polštářek a peřinku a bylo by to vyřešené.

„Jé, maminko, to by se nám mohla narodit třeba holka,“ říká dnes ráno Tomášek.

„No, to by se nám mohla narodit, ale kam bysme jí dali? Vždyť tady máme strašně málo místa.“ odpovídám.

„No tady, kdybyste udělali trochu místa v posteli, tak by se vám tam vešla.“ Má v tom jasno.

„No jo, tam by se ale vešla jako miminko,“ říkám mu na to. „Kampak bysme jí dali postýlku, až by vyrostla? Kde by spinkala?“

„No přece u nás“ křičí Tomík a Majo ho překřikuje ve stejném čase „u nás, u nás by spinkala“.

Vymysleli, že bysme jí tam dali třetí polštářek a peřinku a bylo by to vyřešené.

Není tohleto regulérní nátlak? Sice máme jasno v tom, že dvě jsou do momentální situace akurát, oba jsme chtěli mít dvě děti, na holčičce nikdo nevisel, tak co řešit. Ale i přes to – už nikdy netěhotnět, nekojit, neprobdít noci s břichabolným novorozencem, nezažít první zub, slovo, krok.... Spoustá krásných věcí. No uznejte, kdo by se aspoň na vteřinku po takovém rozhovoru nezamyslel, byť opravdu na tu vteřinku a s tím, že dojde ke stejnému výslekdu, jako předtím – dvě jsou akurát....

Tak jsem opět sama sebe ujistila, že dvě stačí. Aspoň pro příštích 10-15 let. Pak se uvidí, miminko ve čtyřiceti na rozmazleování by taky nebylo špatné. I když to už bych i mohla být babička ;o)

Mám jasno v tom, že právě teď by se mi do dalšího miminka nechtělo. S klukama se domluvím (i když někdy komunikace vázne, co si budeme povídat). V září půjde Majo do školky. Osamostatňují se. Když je dám do bazénu, můžu si lehnout na lehátko, zavřít oči a jen poslouchat, co se děje a verbálně usměrňovat. Jako dnes odpoledne. A včera. A předevčírem. Na hřišti jsem přečetla půlku knížky – jeden den 1 asistence, druhý den 3 asistence za dopoledne. Před rokem jsem si o tomhle mohla nechat zdát, lítala jsem jim pořád za zadkem, protože něco chtěli, nechtěli, šlo jim nebo nešlo jim.

Někde jsem četla, že každé období dětství vlastních dětí má svoje kouzlo. Asi na tom něco bude. Tak si musím tu relativní pohodu užít, než to zas přejde.

L.

Jak žijeme?

Někdo mi krade čas. Někdo mi zvětšuje děti. Někdo mi ubírá energii.... No ne, vážně, kdo by to řekl, že Tomíkovi je už pět a Markovi budou za měsíc a kousíček 3?

Tomík jezdí na kole. Sice s kolečkama, ale jezdí. Když chce kolo na procázku, sám se o něj postará. A baví ho to.
Chodíme na logopedii a trénujeme - skroo vše, ale sykavky mu docela jdou. Takže hlavně L (R, Ř...).
Pořád je trochu lítostivý, často vzteklounek, ale na druhou stranu je rozumný a spousta věcí s ním jde už domluvit. Je s ním rozumná řeč, je ochotný přijmout kompromis.
Miluje brášku a brání ho, když něco provede.
Mareček už není jen micina a pejsek, někdy je prasátko, kačenka, opičátko....prostě to střídá. Jen Mareček byl zatím jen jednou.
Umí dvě barvy. Stříbrnou a vínovou metalízu. Za to umí počítat do tří až pěti - podle momentální nálady.
V přes den je bez plíny, i na poo spaní.
V září půjde do školky. Těší se. Tomík taky.
Miluje brášku a dělá na mě psí oči místo něj, když něco provede.
Tomášek slavil v dubnu narozeniny. Letos poprvé nebyla hromadná oslava s grilovačkou (vzhledem k velmi nejistému počasí a k rozkopanému dvorku), ale za to na půlkulatina první Tomáškův mejdan s kamarády. Přišly děti ze školky i z neškolky, bylo jcih 8 - tak akurát na to, aby si i rodiče mohli něco říst a neohluchli.
Tomášek byl spokojený, těší se, že bude další oslava. Jen já si nejsem moc jistá tím, že by měla být za rok, spíš bych to viděla tak za pět let....

Den potom jsme pak popřáli Tomíkovi v kruhu rodinném. Hlavním dárkem bylo kolo - koipili jsme mu s Michalem větší. Dostal ho teda pár dní předem, kdy si pro něj slavnostně s tatínekm došli. Je to právě to kolo, na kterém konečně začal pořádně jezdit. Snad se nám podaří ho zpracovat na sundání koleček, aby to aspoň zkusil. Uvidíme.
Mareček se moc těší do školky. Ještě před prázdninama se mě často ptal, kdy už do té školky půjde. Jednou jsem ho ve školce nechala sedět na lavičce u paní školníkové, abych ho nemusela zouvat (spěchali jsme), vyprávěl jí, že půjde do školky "Po veltých plázdninách, s Tomem". DOufám, že mu nadšení vydrží a nástup bude hladší, než Tomíkův. Snad mu to, že tam má brášku, pomůže.
Kluci jsou príma dvojka, vymýšlejí rošťárny, testují naší trpělivost, lumpačí, ale umí se spolu i krásně zabavit, navzájem se ohlídají (občas i napráskají při nějaké nepleše), Tomík často Majovi něco vysvětluje. Majo se taky snaží, opakuje naše i Tomíkova slova. Je legrace je poslouchat.
Těšila jsem s na prázdniny. Asi od poloviny června hodně. To už jsem věděla, co bude po nich - končí mi mateřská (často jsem si od narození Maja říkala, co bude, až to přijde, co budu dělat, abych něco vdělala a děti i viděla a měla na ně čas) a já měla jasno v tom, že se budu dál věnovat cvičení s dětmi v MC. Zkoušky jsem udělala, mám cesrtifikát. I to na tom má svůj podíl.
Pravda, MC přibylo, budu pracovat ve čtyřech. Dokonce nebýt toho, že mi rozvrh nabourala škola, tak by to byla i pohoda. No aspoň si procvičím rychlý transport a vyzkouším, co zvládnou moje hlasivky.
Škola - ano, rozhodla jsem se, že se přihlásím na VOŠku. Zkoušky byly zvláštní, pocity smíšené, kdyby mě nevzali, litovat nebudu, myslela jsem si ten den večer. Překvapní - vzali mě. I s poměrně dobrým umístěním. Velké překvapení.
Tak to od září zkusím a kdyby to opravdu nešlo a nezvládala bych to, nebo kdyby to bylo o ničem, skončimt můžu vždycky. Škola je státní, školné tudíž unesitelné.
No a prázdniny jsou tady. Žádné vstávání do školky (kluci vstávají tak o hodinu dřív, než jsem je do školky budila), žádné povinnosti, žádá práce (teda, tatínek pracovat musí...). Jen jsme zatím ještě nestihli žádný výlet, ale něco vymyslíme. Stejně to počasí je spíš na plácnutí se do bazénu - letos máme větší, teta loni zainvestovala a koupila ve slevě asi 1,7x1,7m. V něm trocha vody pro děti, ale na ochlazení to stačí i nám s tetou. Tteda, obě najednou se všema třema dětma jsme tam ještě nebyly, ale jestli to počasí nezmoudří, tak možná i na to dojde. Jestli teda nevychne studna - voda vydrží dva dny, pak je to špína. Savo nepomůže, filtrac je drahá. Musí teda vždycky mezi těmi horkými dny pořádně zapršet, aby bylo vody dost. jinak uschnem.
Z Lukáška je batole/nebatole - už mu je přes rok, včera prý udělal první dva kroky, když zapomněl, že jde sám. Už už se musí rozběhnout, staví se kde můžu, je si čím dál jistější., Jak strašně rychle tahle doba s obouma klukama utelka! Vidím Tomíka jako dneska jak obcházel ohradu nahoře v pokoji a když zavrávoral, rychle se jí chytil. A Maja, jak tady chodí za mnou, která se mu snažím utéct, abych ho vyfotila s odstupem. Měla jsem je víc fotit, člověk strašně zapomíná.
Posledních pár týdnů jsem mívala Aničku na hlídání, Lucce se snad rozjíždí nová práce. Aničkaje zlatá, mazlivá holčička je to. Šla by s náma (hlavně s klukama) na kraj světa.
V červnu jsme ji měli s sebou na květňátkovské dovolené, tentorkát jsme byli v Krkonoších. Za celé 4 dny si vzpomněla na mámu jednou, když poslední večer přes spaním viděla z okna hotelu podobné auto. Ale spokojila se s tím, že zítra pojedeme za maminkou. Zvládla to skvěle. Ale Michal ji tam poprvé viděl záškodničit klukům, zlobit je, doteď si myslel, že spíš kluci lumpačej jí. No je maličká, rychlá, nenápadná.
I když vím, že květňandy a spol jsou príma parta, přes to jsem byla moc ráda, že nidko nic nenamátal proti tomu, abychom ji vzali s sebou. Dokonce i většinu dárečků dostala i Anička. Za to jim všem patří ještě jednou dík. I za spolupéči. Přeci jen 3 děti na delší dobu jsme měli poprvé, navíc v cizím prostředí. Ale když bylo třeba, vždycky se našel někdo, kdo pomohl. Jsem zvědavá, jestli za rok pojede zase.

Květňátkovská dovča byla skvělá, jak jinak. Krkonoše krásný. Děti šťastný. Ke štěsté jim stačí tráva před hotelem. Letos poprvé měli večerní bojovku. Regulerní bojovku potmě. Začala v půl desáté, končila asi za hodinu. Všichni to zvládli. Někteří sice s rodiči, ale nedivím se jim.
V sobotu klasicky soutěžní dopoledne a odpolední diskopárty s dárkováním. Jen to vždycky rychle uteče. Snad bude za rok stejně dobře.
V srpnu pojedu s klukama na integrační tábor. Se Zuzanou a jejíma klukama. Doufám, že kluci moc nezvlčí a zvládneme ten týden všichni ve zdraví, bduu tam jako dobrovolník, takže ne 100% k dispozici jim. Michal by zatím měl něco udělat doma. Jsem zvědavá, jestli se všechno stihne letos. Zatím pořád se kope díra do země. Ta už je ale pěkně velká a opravdu se to chýlí ke konci. Místo toho teď bucou chlapi budovat.
Snad jsem shrnula podstatné uběhlé události, možná se ještě k něčemu vrátím, je to zase dlouho, co jsem nic nenapsala. Snad se neloučím na dlouho. L.

Markova oslava

Marečkovi bylo už dneska líp, sice je ukňouranější a víc se chová, ale nese to statečně. Na odpoledne byla naplánovaná první část jeho oslavy narozenin.


Kluci se docela dobře vyspali, vzali jsme je nahoru k babí a dědovi. Mareček koukal, co se to děje, když jsme mu začali přát. Nevěděl, na co se vrhnout dřív - na dort? Na dárky?? Nicméně vypadal spokojeně. Akurát o kolběžce si asi myslí, že ji dostal Tomík, ten ho na ni totiž moc nechce pustit, tím, že je Majo nemocný, máme ji zatím doma, takže si ji Tomík trochu přivlastnil.
Dort ale nedchl oba dva, babičce se povedl, tráva, přistávací dráha a letadýlka se svíčkama. A byl moc dobrý.

Od nás dostal už včera skákací zvířátko, z toho má radost, rád na něm řádí. No a v pátek večer jsme mu koupili přilbu, konečně. Teda, koupili jsme červenou, ale tu chtěl Tomík, tak ji směnili, Majovi se víc líbila modrá. Ještěže tak ;o)
Večer už Mareček vypadal dobře, ani analgetika jsem nedávala, teplotu už nemá, maximálně do 37. Doufám, že brzy bude fit.

Tomášek byl dneska zase zlatíčko, dopoledne babička Lída vzala Maja na chvíli do kočárku na procházku, tak jsem vzala Tomču s sebou k našim zalít kytky - krásně mi pomáhal a docela si to, podle mě, užíval, že jsme spolu někde sami. Potřebovala bych nějaký čas i jenom na Tomíka, na Majdu mám čas, když je Tomík ve školce, ale naopak, čas jen pro Tomču, ten nám chybí, budu muset něco vymyslet, protože je spousta věcí, co se s Markem ještě moc dělat nedají a kde spíš záškodničí, takže je moc neděláme. No a když jsem viděla, jak je Tomík rád, že jsme spolu jen my dva, tak to vážně musím promyslet.

8.8.2009 Angína

V noci, když jsem brala Marečka k nám, byl trochu horký, ale na měření to nebylo. Do rána spal neklidně, skoro jsem se nevyspala, jak jsem ho pořád konejšila.


Ráno jsme změřili Marka, protože už docela hořel - přes 39, takže paralen. Byl mrtvolka, ležel na gauči a usnul u pohádek, na které koukal Tomík, jen jsme ho dlívali, aby nespadl, jak sebou šil.
Celé dopoledne se chtěl chovat a docela pospával, tulil se, bylo vidět, že mu není dobře.
Když i po odpoledním spánku byl pořád stejný a teplota zase vylezla přes 39, tak jsme se domluvili, že s ním zajedu do Motola, prosjistotu. Vzpomněla jsem si na jeho dvě horečky - vždy to bylo ucho. Tak mi přišlo zbytečné ho nechat trápit, i kdybych měla být za histerku. Prostě mi něco říkalo, že to není jen tak, teplota k zubům nebo něco takového.
A tak jsme po 12ti hodinách teplotění jeli na pohotovost. Nejdřív nás poslali na ušní, protože jsem to ucho podezírala a zrovna byl na oddělení doktor, tak aby nám kdyžtak neutekl. Pan doktor v ouškách nic neviděl, ale v krku ano, tak nás poslal na pediatrii.
Tam paní dontorka konstatovala rozjíždějící se hnisavou angínu, takže Majo dostal antibiotika a jeli jsme domů.
Cestou v autě na 10 minut usnul, brouček malý. Jsem ráda, že jsme jeli hned, že jsem poslechla instinkt, jet až další den, to byho ten krk musel děsně bolet. Takhle mu snad bude brzy dobře, odpoledne dostal první dávku antibiotik, večer druhou, tak snad zítra zaberou.
Tomík byl celý den zlatíčko, snažil se být potichu, když Majo spinkal, pak byl s chlapama na dvoře, chvíli u babí, než jsme se vrátili z nemocnice, prostě poklad.

Krkonoše 4.-6.8. 2009

Myslím, že se minidovolená vydařila, i když počasí mohlo být hezčí (zvlášť s tím venkovním bazénem k dispozici), ale hlavně, že nepršelo.

Do hotelu jsme dojeli kolem jedenácté, hned nás ubytovali, přímo pan šéf. Dokonce i Mareček dostal lůžko, rozložil nám přistýlkové křeslo, že prý to tak běžně dělají. To si teda zabral Tomík, alespoň jsme se nemuseli mačkat. Kluci byli moc hodní, kus cesty prospali, Tomík to taky zvládl, pravda, zvracel při parkování, ale naštěstí ne na sebe, ale většinu ven z auta. A teda nedivím se mu, já neřídit, tak jsem na tom stejně, jak jsou ty horské cestičky klikaté.
Po obědě jsem zkusila kuřátka uložit, ale vzhledem k dopolednímu spánku se nezadařilo, tak jsme vzali plavky a ručníky a jeli zjistit situaci do jiného hotelu - ohledně květňátkovské dovči příští rok. Volala jsem tam, jestli se můžeme přijet vykoupat.
Voda v bazénu byla teplá až dost, skoro jak ve vaně, ale vzduch děsný, bylo mi tam až nepříjemně. Mareček pak po nějaké době zahučel do vody, sice jsem ho hned vylovila a byl OK, ani nekašlal, jen se lekl, ale už ho to tam moc nebavilo, mezitím se to samé přihodilo Tomíkovi (vylovil se sám), tak jsme se rozhodli jít do herny a na kafe oschnout.
Do Kořínku jsme přijeli akurát na večeři, takže jsme jen dali věci na pokoj, umyli klukům ruce a šli jsme se najíst.

Po večeři, protože se udělalo hezky, svítilo sluníčko, jsme šli na procházku - omrknout jízdu na koních nedaleko hotelu. Koně tam sice nebyli, ale kluci se vyvětrali po proježděných 4 hodinách, prošli jsme se i lesem. Byli opravdu moc, moc hodní na to, kolik jsme toho najeli, byli jsme ještě v jiném hotelu ve Špindlu, no prostě jak někdy umí lumpačit, tak tentokrá byli úžasní.
Večer jsem po uložení měla rozhovor s paní provozní a majitelem ohledně květňátek, takže jsem měla posunutou večerku, ale bylo to fajn. Myslím, že Kořínek je to, co hledáme.

Ve středu Tomík hned ráno hlásil, že chce jet na ty vláčky - cestou tam jsme totiž viděli projíždět motoráček, tak jsme mu slíbili, že zkusím vymyslet nějaký výlet. Na odpoledne se přemluvit nenechal, tak jsme jeli hned po snídani. Asi 5km do Tanvaldu, tam jsme nastoupili, jeli vlakem do Kořenova, tam se vlak "otočil" a jelo se zpět. Moc hezká trasa, samý tunel, jede se po ozubnicové dráze, převýšení neuvěřitelné, prostě prima i pro nás.

Cestou domů samozřejmě zastávka na tom hřišti, co ho viděli z vlaku:

Pak do hotelu na oběd, kluci překvapivě vydrželi v autě neusnout, a tak spali na hotelu. My jsme si s babičkou daly kafe a nožky nahoru.
Odpoledne jsme šli na koně - podruhé, tentokrát úspěšně. Jeden byl dokonce v ohradě, právě se vezla nějaká holčina. Nejdřív jel Tomík, vyloženě si tu jízdu užíval. Nedivím se, vždyť doteď když jel na koni, tak to bylo buď v pidiohrádce na pouti na poníkovi, nebo v ZOO po asfaltu a v řadě několik poníků za sebou, tady byle jen jeden koník. Po jízdě si koníka pohladil a poděkoval mu.
Pak jel Maru, ale tomu se to po prvním kole už moc nelíbilo, pak koník zařehtal a bylo jasno, vystoupit. Nicméně zážitek určitě měl.

Zpátky do hotelu jsme šli opět lesíkem, ale tentokrát jsme tam strávili nejmíň hodinu, kluci lítali sem tam, stavěli jsme domeček pro skřítky a pro trpaslíky, sbírali šišky, stáli na pařezech... prostě prima odpoledne.

U hotelu si ještě pohráli na písku, večeře, koupání a spát.

Po uložení jsem šla za babičkou na bar, ale vzhledem k tomu, že předchozí noc jsem lovila Majdu pořád na hraně postele, jsem balo hotová, takže jsme to v deset zabalily.

Ve čtvrtek ráno jsme sbalili věci, naložili je do auta a po snídani jsme vyrazili směr ZOO Liberec. V Jablonci zastávka na korálky nebyla, neb jsme přímo okolo korálkového obchodu nejeli a já jsem nechtěli děti tahat po městě a zdržovat se.
ZOO jsme trochu hledali, mají tam nějaké objížďky, ale docela jsem si poradili, takže jsme tam byli asi v deset. Mareček střídavě chodil a vezl se, uplatila jsem ho dudlíkem, aby byl v kočárku, protože už byl unavený. Viděli jsme plno zvířat, i taková, která v Praze v ZOO nemáme, nejzajímavější ale byli - jak jinak - bíli tygři, z těch byli kluci paf.

Dali jsme si oběd a šli pomalu k autu. Kluci se ještě svezli na kolotoči, který byl takticky u parkoviště, ale byli moc hodní, protože když jsem řekla, že jednu jízdu a jdeme do auta, tak to fakt vzali a nekňourali.
Usnuli jen jsem vyjeli z Liberce a spali až na okraj Prahy. Doma nás přišel přivítat tatínek - to bylo radosti, zejména Mareček se ho nemohl dočkat. I na dovče se na něj ptal.

Odpoledne a podvečer jsem strávila - jak jinak - vybalováním a praním a tak, kluci nadšeně pomáhali chlapům, babička pomáhala hlídat.
Lukášek vyrostl snad o týden, je to pěkný kus chlapa. Uteče to jako voda a bude tu taky běhat.
Myslím, že bysme to mohli příští rok zopakovat a opět si zajet do Kořínku, bylo to prima, líbilo se tam nám i klukům.

Jsem masééééééérka ;o)

Hurá, hurá, hurá!!! Včera jsem udělala zkoušky a tím pádem úspěšně absolvovala masérský kurz. Na lince mi leží certifikát a já jsem ráda, že to mám z krku hned napoprvé.
Byla to ale docela čistka, 2 ke zkouškám nešli kvůli absencím a další 4 vyletěli - dva na písemné části a dva u ústní....
Teď už jen živnosťák a zkusit to trochu rozjet ;o), momentálně si ale dám na chvíli od masáží pauzu, zítra jedeme s klukama a tchýňkou do Krkonoš na tři dny, jednak odklidit kluky Michalovi z cesty, aby se mu líp pracovala, jednak si udělat "prázdniny", aby Tomík neměl pocit, že nikde nebyl. Snad nám vyjde počasí.

Věci mám sbalené, je toho zase nějak hodně, na to, že neberu cestovní postýlku, mám auto skoro stejně plné, jako když ji táhneme... Jenže do hor a proměnlivém počasí je asi fakt potřeba sbalit celou skříň.
Dnes jsme tu měli babičku Aničku s Andulkou, pak přijela i Lucka a děda Honza, tak tu bylo veselo. Andulka je úžasná mazlivka, když mě vidí, natahuje ručičky a chce se pochovat. V sobotu sjem po kurzu jela pro kluky k našim, Andulka byla první na ráně, tak se hned nasomrovala na pochování, Majo chtěl taky, Andulka se nechtěla nechat předat babičce, tak jsem chvíli chovala oba. Sranda je s nima, s prďolkama, jak na sebe žárlej, fakt mi přijde, že mají skoro sourozenecký vztah.
Taky už teda umí pěkně dorážet na kluky, docela si začíná a pak se běží schovat, když jí majda oplácí, přitom on, jak zjišťuju, není moc rváč, spíš se jen brání nebo opláci, a to i v konfliktech s Tomíkem.
Jdu připravit zbytek na zítřek, docela se těším.