Koncem července jsme si s klukama udělali výlet na vláčky do Lužné u Rakovníka, je tam muzeum historických vlaků ČD.
Cestu zvládli kluci dobře, Tomík dostal "neblinkací bombonek" (homeopatika), a překvapivě usnul, zatímco Mareček svůj dopolední spánek vynechal (a u vláčků pak decentně mrnčel...).
Dojeli jsme na místo a - koukali, kolik krásných mašinek tam je. Nejvtipnější nám přišly obrovské černé lokomotivy s rudou hvězdou vpředu, vážně kolosy. DO většiny mašinek se dalo i vlézt a vyzkoušet si všechny ty páčky a čudlíky, to bylo něco, všem mým klukům se tam moc líbilo, stejnětak mně, určitě si výlet zopakujeme, až Mareček povyroste a bude si to moct také prolézt, takhle jsme ho měli na střídačku v nosítku.
Cestou zpátky jsme si udělali ještě zastávku na Křivoklátě, prošli jsme jen volně přístupná místa, prohlídku by kluci asi nezvládli, tak někdy příště. I tak tam ale bylo krásně, ta romantika. Jen Tomík spadl z žebříčku ke klouzačce, když jsem byla koupit pamětní minci, ale nic se nestalo, je to truhlík, Michal nechápe, jak se mu to povedlo...
Výlet jsme si hezky užili, hlavně jsme si užili taťku, kterého doma moc pro sebe nemáme.
pátek, srpna 01, 2008
úterý, července 22, 2008
Oheň a voda
Jsem máma dvou kluků, dvou krásných bytostí, se kterýma se učím žít, poznávat je, a taky trochu vychovávat, i když ne vždy se mi daří tak, jak bych chtěla. Denodenně se utvrzuji v tom, že Tomík a Mareček jsou tak rozdílní, jak to jen jde, jsou jako oheň a voda...
Tomášek je rozvážnější, nedělá věci, kterými si není jistý, že je zvládne, když nemá jistotu, řekne si o pomoc. Je to ale pěkný vzteklounek a to jeho vzteknání mě stojí spoustu sil, abych se z něj nezbláznila, nejspíš to má jako oblíbený sport. Už i Michala tím občas přivádí k šílenství a není pro něj tím pevným bodem, tátou, který zůstává v klidu, i když mamka zuří.
Je těžké najít způsob, jak s Tomáškem vyjít po dobrém bez vztekání, ale učím se každým dnem, snažím se poučit z chyb a doufám, že se mi to daří, protože na něj nechci pořád jen křičet nebo ho plácat po zadečku.
Mareček je sluníčko, má pořád doubrou náladu (teda momentálně mu leze zub, tak pokňourává, ale to je odůvodněné a chvilkové), je to divoch, Michal mu začal říkat Maredráčku, což je naprosto výstižné pojmenování toho lumpíka. Sotva začal lézt, je ho všude plno, je neuvěřitelně rychlý a samozřejmě ho nejvíc lákají věci, které by dělat neměl a nejsou zrovna bezpečné (zásuvky, trouba...). Taky se umí vztekat, ale myslím si, že to nebude takové, jako u Tomíka, že to pomine, až bude umět říct, co potřebuje, nebo si to umět vzít. Nebo spíš doufám.
Tomík v jedenácti měsících sice nelezl, ba dokonce si ani nesedl sám, neměl ani jeden zub, ale za to říkal pár slov, ukazoval jak je veliký, papa, paci paci, kovej kovej....
Mareček leze jak drak, ale ze slůvek cíleně říká jen mamam, což je máma, jinak jen breptá. Paci paci udělal sám svýma ručičkama poprvé včera, když jsem ho přebalovala, ale abych si nemyslela, že jako bude dělat na požádání, tak hned pro jistotu přestal. Večer teda předvedl taťkovi, to jo. Pa pa dělal asi dva měsíce, teď už se mu zas nechce, asi mu to nestojí za tu námahu. A jak je veliký?? Asi ví, že hodně, tak není třeba ukazovat ;o))
Oba dva se mají moc rádi, když Mareček spí, Tomík se ptá, kdy žu se vzbudí. Když se Marek palzí v obýváku a Tomík jde do pokojíčka, poprosí mě, abych mu tam Marečka dala, že si s ním chce hrát. Samozřejmě, že ho i škádlí a bere mu hračky, ale spíš to má jako formu hry. A Mareček už se učí bránit, takže to prospěje oběma.
Marček zase když vstává po po o spaní, tak první cesta je ke dveřím do pokojíčku, jestli jsou otevřené. Když jsou zavřené, tak mě pořád sleduje, jestli už je půjdu otevřít. No a když jdu, tak nadšeně pospíchá k Tomčově posteli (neuvěřitelné, jak rychle dokáže lézt), staví se na špičky a natahuje krk, jen aby brášku viděl. Je legrační je pozorovat, jak na sebe pořád dorážejí, dělají spolu lumpárny a kočkují se. Takové chvíle jsou nejhezčí.
Někdy je to se dvěma dětma boj, ale ne o moc větší, než s jedním. Donedávna jsem měla výčitky, že se Majovi nevěnuju tak moc, jako jsem se věnovala Tomíkovi, nedělám s ním tak často tolik věcí, které bych chtěla, nemám čas jen na něj. Ale když je vidím, jak spolu řádí, tak vím, že Tomík mu to mnohonásobně oplatí. Tak si přemýšlím, jestli je pro dítě větším přínosem sourozenec, nebo mít rodiče jen pro sebe.....
Tomášek je rozvážnější, nedělá věci, kterými si není jistý, že je zvládne, když nemá jistotu, řekne si o pomoc. Je to ale pěkný vzteklounek a to jeho vzteknání mě stojí spoustu sil, abych se z něj nezbláznila, nejspíš to má jako oblíbený sport. Už i Michala tím občas přivádí k šílenství a není pro něj tím pevným bodem, tátou, který zůstává v klidu, i když mamka zuří.
Je těžké najít způsob, jak s Tomáškem vyjít po dobrém bez vztekání, ale učím se každým dnem, snažím se poučit z chyb a doufám, že se mi to daří, protože na něj nechci pořád jen křičet nebo ho plácat po zadečku.
Mareček je sluníčko, má pořád doubrou náladu (teda momentálně mu leze zub, tak pokňourává, ale to je odůvodněné a chvilkové), je to divoch, Michal mu začal říkat Maredráčku, což je naprosto výstižné pojmenování toho lumpíka. Sotva začal lézt, je ho všude plno, je neuvěřitelně rychlý a samozřejmě ho nejvíc lákají věci, které by dělat neměl a nejsou zrovna bezpečné (zásuvky, trouba...). Taky se umí vztekat, ale myslím si, že to nebude takové, jako u Tomíka, že to pomine, až bude umět říct, co potřebuje, nebo si to umět vzít. Nebo spíš doufám.
Tomík v jedenácti měsících sice nelezl, ba dokonce si ani nesedl sám, neměl ani jeden zub, ale za to říkal pár slov, ukazoval jak je veliký, papa, paci paci, kovej kovej....
Mareček leze jak drak, ale ze slůvek cíleně říká jen mamam, což je máma, jinak jen breptá. Paci paci udělal sám svýma ručičkama poprvé včera, když jsem ho přebalovala, ale abych si nemyslela, že jako bude dělat na požádání, tak hned pro jistotu přestal. Večer teda předvedl taťkovi, to jo. Pa pa dělal asi dva měsíce, teď už se mu zas nechce, asi mu to nestojí za tu námahu. A jak je veliký?? Asi ví, že hodně, tak není třeba ukazovat ;o))
Oba dva se mají moc rádi, když Mareček spí, Tomík se ptá, kdy žu se vzbudí. Když se Marek palzí v obýváku a Tomík jde do pokojíčka, poprosí mě, abych mu tam Marečka dala, že si s ním chce hrát. Samozřejmě, že ho i škádlí a bere mu hračky, ale spíš to má jako formu hry. A Mareček už se učí bránit, takže to prospěje oběma.
Marček zase když vstává po po o spaní, tak první cesta je ke dveřím do pokojíčku, jestli jsou otevřené. Když jsou zavřené, tak mě pořád sleduje, jestli už je půjdu otevřít. No a když jdu, tak nadšeně pospíchá k Tomčově posteli (neuvěřitelné, jak rychle dokáže lézt), staví se na špičky a natahuje krk, jen aby brášku viděl. Je legrační je pozorovat, jak na sebe pořád dorážejí, dělají spolu lumpárny a kočkují se. Takové chvíle jsou nejhezčí.
Někdy je to se dvěma dětma boj, ale ne o moc větší, než s jedním. Donedávna jsem měla výčitky, že se Majovi nevěnuju tak moc, jako jsem se věnovala Tomíkovi, nedělám s ním tak často tolik věcí, které bych chtěla, nemám čas jen na něj. Ale když je vidím, jak spolu řádí, tak vím, že Tomík mu to mnohonásobně oplatí. Tak si přemýšlím, jestli je pro dítě větším přínosem sourozenec, nebo mít rodiče jen pro sebe.....
pondělí, února 04, 2008
Jak se máme
U nás je střídavě oblačno, vyloženě mám stavy, kdy bych se nejradši na chvíli někam sama zavřela, a pak zas naopak - sleduju Tomíka na tváři mám připitomělý výraz - usmívám se jak tydýt, jak je sladkej a jak ho miluju...
Tomík je v podstatě hodný, jako vždycky, ale je to prostě beránek v pravém slova smyslu, a tak mi dává kapky. Neřekla bych, že je to zlobení, spíš důrazné prozkoumávání hranic, kam až může zajít.
Ale třeba dneska mě fakt dojal - jsem se skoro v jeho 3 letech dočkala první odříkané celé básničky bez slovíčka nápovědy - dote´d vždy jen doplňoval - kousek já, kousek on... Čte je moc rád, mod rád je i poslouchá, ale ne a ne je říkat bez pomoci. A dokonce na požádání řekl pak i taťkovi.
..... Já si tak občas, když má Tomík fakt den na zabití, říkám, že až budu zas furt v práci a děti uvidím o hodně míň, než teď, tak bych dala nevím co za tu možnost trávit s nima zase celé dny, takže i tohle vztekání poslední dny beru trochu jinak. Prostě je to můj miláček.
A Mareček samo taky, ten mi zas pro změnu vykouzlil připitomělý úsměv na rtech a pocti naprostého blaha, když jsem mu objevila první zoubek. A chvíli na to i druhý.. Fakt nejhezčí maličkosti.
A ten smích - to je zhmotněné blaho ;o)
Tomík je v podstatě hodný, jako vždycky, ale je to prostě beránek v pravém slova smyslu, a tak mi dává kapky. Neřekla bych, že je to zlobení, spíš důrazné prozkoumávání hranic, kam až může zajít.
Ale třeba dneska mě fakt dojal - jsem se skoro v jeho 3 letech dočkala první odříkané celé básničky bez slovíčka nápovědy - dote´d vždy jen doplňoval - kousek já, kousek on... Čte je moc rád, mod rád je i poslouchá, ale ne a ne je říkat bez pomoci. A dokonce na požádání řekl pak i taťkovi.
..... Já si tak občas, když má Tomík fakt den na zabití, říkám, že až budu zas furt v práci a děti uvidím o hodně míň, než teď, tak bych dala nevím co za tu možnost trávit s nima zase celé dny, takže i tohle vztekání poslední dny beru trochu jinak. Prostě je to můj miláček.
A Mareček samo taky, ten mi zas pro změnu vykouzlil připitomělý úsměv na rtech a pocti naprostého blaha, když jsem mu objevila první zoubek. A chvíli na to i druhý.. Fakt nejhezčí maličkosti.
A ten smích - to je zhmotněné blaho ;o)
středa, října 24, 2007
Jak cvrčkadlo na svět přišlo
Konečně mám chvilku na sepsání vylodění cvrčkadla Marečka, tak jdu na to. Pro srovnání - porod Tomíka je tady.
Každá to znáte, posledních pár dnů už to byla s bříškem otrava, všechno mě bolelo, přišla jsem si jak vzducholoď a ještě k tomu ta neskutečná vedra – no fakt jsem se těšila, že už to budu mít za sebou.
S manželem jsme se dohadovali, jestli poznáme, že už je čas jet do porodnice, ale to jsem teda sfoukla tím, že mi určitě zase nejdřív praskne voda, takže to je jasný. Ještě jsem se smála, že bych si už měla připravit věci do porodnice, ale když mi Dr. ve středu na kontrole řekl, že naprosto nic nechystá, že mimi je vysoko a nález už měsíc stále stejný – stále o ničem, tak jsem si řekla, že teda o víkendu se na to vrhnu…
V noci na pátek 10.8. ve třičtvrtě na tři jsem šla na záchod. Jako ostatně tak třikrát každou noc…. Z polospánku mě ale tentokrát probralo nenápadné lupnutí a taková porce tekutiny, že to jsem fakt nemohla vyčůrat… Tak jsem si pomalu začla promýšlet, jak to provedeme s Tomíkem a co všechno potřebuju s sebou. Už jsem si myslela, že jsem pako a že se mi to lupnutí jen zdálo, ale pak jsem cítila, že fakt voda odtéká. Šla jsem vzbudit manžu a vytáhla seznam věcí do porodnice – aspoň ten jsem měla. Sbaleno jsem měla za chvíli. Pak jsem se šla vysprchovat, manža došel dolů pro tchýni, která si šla lehnout k nám do pokoje k Tomíkovi, a jeli jsme.
Já jsem mezitím volala do Motola – stop stav. Na Bulovku – stop stav. Prý berou jen Vinohrady a Krč. Tak jsem se rozhodla jet do Motola, když nic jiného, dají mi aspoň s sebou kopii zdravotní dokumentace (aspoň mi to tak řekli po telefonu).
Do Motola jsme dorazili asi v půl páté, šla jsem na monitor, kde se ukázaly kontrakce prý ukázkové pro začínající porod. Já necítila nic – jsem se ještě smála, že takhle bych to brala ;o)
Než mě vyšetřil Dr. (mmch zjistil, že mimi už zůstalo hlavičkou dolů, hurá), bylo skoro šest a už v žádné pražské porodnici nebylo volno. Dr. mi řekl, že v Motole ještě jedno místo mají, ale že určitě nebudu hned po porodu mít mimi u sebe, protože budu na pooperačním a ne na šestinedělí, klidně i dva tři dny... To se mi nelíbilo, tak jsem souhlasila, aby zavolal do Hořovic – plno, Příbrami – plno. Kladno a Slaný jsem zamítla, prý nic moc nemocnice, já o nich teda nic nevím, ale prostě už mi to přišlo zbytečný. Takže jsem věděla, že nám cvrčkadlo po 2 hodinkách na sále vezmou.
Uložili mě na porodní pokoj, protože hekárna byla plná. Tam mě přeložili až další den odpoledne – teda porodní postel nic moc, spodní díl furt ujížděl, takže jsem ho tam vesele lovila…. ;o))
V pátek celý den stejné – ležím a snažím se spát, nejde to, mám pravidelné kontrakce tak po pěti minutách, ale slabé. Vstanu nebo hopsám na balonu – kontrakce přestanou.
V šest večer je bouřka – já jsem na monitoru, kontrakce sílí, už jsou docela silné, tak se začínám těšit, že teda se konečně něco děje. Přejde bouřka, přejdou kontrakce.
Takhle to pokračovalo pořád dál, až o půl dvanácté v noci přišla sestra s tím, že dáme „injekci pravdy“ – buď se vyspím (ležet už jsem nemohla, protože jsem měla křížové bolesti, naštěstí jen při kontrakcích, takže proti porodu Tomíka to bylo hodně v pohodě, to už jsem z nich byla vyřízená) nebo...
O půlnoci přišla další rodička – prý chytla taky jedno volné místo. Dostala tutéž injekci. Prvorodička, kontrakce po pěti minutách, na příjmu asi na 4cm. Za půl hodiny už prý nedokázala prodýchávat, měla pocit, že už rodí. Zvonek na sestru nefungoval, tak jsem tam šla – no měla jsem teda co dělat, protože kontrakce už sílily. Vtipně si to sestry zapomněly zapnout, takže je jasný, že jsme se nedozvonily.
„Kolegyně“ po vyšetření na přípravnu, já se nechala taky vyšetřit – hurá, 4cm, ale jelikož jsem druhorodička, tak taky pomalu na přípravnu.
Kolegyně už přípravu nestihla, stihla se jen vysprchovat, protože už byla na 9cm – šla rovnou tlačit, tatínek tak tak doběhl, aby mimčo stihl „chytit". Jé, to bych chtěla zažít, říkala jsem si.
Nechala jsem si dát klystýr, protože tentokrát to samo nešlo, jako u Tomíka, kupodivu to bylo lepší, než jsem čekala. Ale myslím si, že to bylo hlavně tím, že jsem neměla křížové bolesti furt, ale jen při kontrakci.
Když jsem šla na sál, tak akurát přišel manža. Moc mu to slušelo v tom zeleném oblečku – na Bulovce byl tenkrát v civilu. „Moje“ PA byla docela vtipná, místo aby přišla, když jsem na ni volala, že už mám pocit, že nevydržím netlačit, tak tam nadávala na uklízečky či co to mělo být, tak si mě vzala na starost PA od té druhé maminky – ta už byla i po 1 stehu. No fakt někdo umí rodit, tiše jsem záviděla. Tahle PA byla moc, moc příjemná, takže jsem byla ráda. Prohlídla, řekla, že můžu pomalu tlačit a šla pro Dr. Ta přišla za chvilku. Jenže proto, že Mareček byl ještě při příjmu pořád vysoko a sestupoval slastně až do porodu, tak to dalo docela fušku. Už jsem si myslela, že tu hlavičku fakt nevytlačím, asi 5 kontrakcí, tlačila jsem ze všech sil a nic, hlavička se nehnula. V tu chvíli jsem řekla manžovi, že to je teda maso. Tomík byl venku daleko rychleji.
Pak jsem poprosila PA, aby mi dala ruku na podbřišek, vzpomněla jsem si, že mi to pomohlo líp se soustředit na to, jak tlačit. A asi to zabralo, protože Mareček vykoukl na druhou kontrakci po té. Je teda fakt, že mě Dr. nastříhla, ale říkala, že to je proto, že mám tuhou jizvu po prvním porodu, a že bych se stejně trhla. Moc jsem teda nechápala, proč stříhla uprostřed mezi kontrakcemi, když jsem všude četla, že se stříhá při kontrakci, a i kdyby to náhodou nepoznala, tak jsem byla celou dobu napíchlá na monitor… No nic, neřešila jsem to. Hlavička byla venku najednou, tělíčko za chviličku, odstřihli pupečník, dali mi toho mého krásného chlapečka na mou žádost na břicho a pak šel manža s ním na ošetření, já mezitím porodila placentu.
Pak přišli ti mí kluci, moc jim to spolu slušelo. 52 cm a 4020 g, míry hodné řádného chlapa. Vykoukl na nás před druhou hodinou ráno, 11. 8. 2007.
Šití – kapitola sama pro sebe. By si člověk řekl, že to nejhorší má za sebou, ale ono nic. Ta Dr. byla snad normální sadistka – sice mi to umrtvila, ale přesto jsem cítila poslední 3 stehy fakt hodně, normálně jsem musela křičet, abych jí z toho stolu neutekla. Fakt síla, ale nejhorší byl ten její přístup – prý že mě to nemůže tak bolet, ne? Vtipná, píchala ona do mě, nebo já do ní?? Fakt nejsem cíťa, injekce mi nevadí, ale tohle bylo maso. Manža chudák byl hotový, když mi nedokázal pomoct a slyšel jak křičím – teď už se směju, ale tehdy mi do smíchu nebylo.
Marečka vzali na šestinedělí k sestrám, mě přeložili na pooperační, to bylo asi šest. V devět jsem ho šla nakojit – šlo mu to krásně, perfektně se uměl přisát. Jen já tam měla jen mlezivo. Nechtělo se mi ho vůbec vracet, tak jsem se tam s ním mazlila. No ale pak jsem ho teda sestře vrátila a šla zpátky, ještě jsem se ptala, jestli je šance, že by mě nepřeložili dnes. Když mi řekli, že ne, tak se mi chtělo brečet. Ve dvanáct jsem šla znovu kojit a jaké bylo moje překvapení, když ta sestra, co jsem se jí předtím ptala, na mě volala, že má pro mě postel – málem jsem jí vlepila pusu. Marečka jsem měla u sebe ve dvě, takže jsme byli bez sebe asi 8 hodin, sice to je dost, ale co jiného mi zbývalo.
Od té doby mám to naše cvrčkadlo pořád u sebe, je stejně krásnej, jako Tomík, jsou si podobní až neuvěřitelně, oba mají stejné prsty na nožičkách, stejné vlásky, jen Mareček je větší buřtík – v šesti týdnech měl 60 cm a 6220 g, Tomík měl 5180 g a 58 cm. Mají se moc rádi, Mareček se na Tomáška směje a Tomík je na něj moc hodný. Jen mi je líto, že si Marečka nestíhám tak moc užívat, jako Tomíka, přeci jen jsou dva, ale tak už to s druhýma a dalšíma dětma bývá…
Když mám srovnat oba porody, tak první jsem brala tak, že prostě porodit musím, když jsem těhule, počítala jsem s nejhorším a byla překvapená, že až tak hrozné, jako jsem to čekala, to nebylo. Až na to, že jsem měla ty křížové bolesti furt a to mě docela dost vyčerpalo.
Druhý porod jsem brala tak, že když to šlo jednou, půjde to znovu. Byla jsem strašně ráda, že se cvrčkadlo otočilo (10 dní před porodem), a že nemusím rodit císařem. Porod samotný ale trval déle – Tomík ze mě po oxytocinu skoro vyletěl, u Marečka jsem se nadřela. Po prvním porodu jsem díky poranění byla ráda, že lezu, ještě dva týdny po jsem sotva seděla. Teď jsem byla vlastně v pohodě, seděla jsem na židli bez kruhu ;o), což s Tomíkem nehrozilo. Ale teda to šití mě podruhé dostalo. Přesto, že nástřih byl menší, než poranění u Tomíka, tak to stálo za to. Jinak to byly porody jak přes kopírák.
Každá to znáte, posledních pár dnů už to byla s bříškem otrava, všechno mě bolelo, přišla jsem si jak vzducholoď a ještě k tomu ta neskutečná vedra – no fakt jsem se těšila, že už to budu mít za sebou.
S manželem jsme se dohadovali, jestli poznáme, že už je čas jet do porodnice, ale to jsem teda sfoukla tím, že mi určitě zase nejdřív praskne voda, takže to je jasný. Ještě jsem se smála, že bych si už měla připravit věci do porodnice, ale když mi Dr. ve středu na kontrole řekl, že naprosto nic nechystá, že mimi je vysoko a nález už měsíc stále stejný – stále o ničem, tak jsem si řekla, že teda o víkendu se na to vrhnu…
V noci na pátek 10.8. ve třičtvrtě na tři jsem šla na záchod. Jako ostatně tak třikrát každou noc…. Z polospánku mě ale tentokrát probralo nenápadné lupnutí a taková porce tekutiny, že to jsem fakt nemohla vyčůrat… Tak jsem si pomalu začla promýšlet, jak to provedeme s Tomíkem a co všechno potřebuju s sebou. Už jsem si myslela, že jsem pako a že se mi to lupnutí jen zdálo, ale pak jsem cítila, že fakt voda odtéká. Šla jsem vzbudit manžu a vytáhla seznam věcí do porodnice – aspoň ten jsem měla. Sbaleno jsem měla za chvíli. Pak jsem se šla vysprchovat, manža došel dolů pro tchýni, která si šla lehnout k nám do pokoje k Tomíkovi, a jeli jsme.
Já jsem mezitím volala do Motola – stop stav. Na Bulovku – stop stav. Prý berou jen Vinohrady a Krč. Tak jsem se rozhodla jet do Motola, když nic jiného, dají mi aspoň s sebou kopii zdravotní dokumentace (aspoň mi to tak řekli po telefonu).
Do Motola jsme dorazili asi v půl páté, šla jsem na monitor, kde se ukázaly kontrakce prý ukázkové pro začínající porod. Já necítila nic – jsem se ještě smála, že takhle bych to brala ;o)
Než mě vyšetřil Dr. (mmch zjistil, že mimi už zůstalo hlavičkou dolů, hurá), bylo skoro šest a už v žádné pražské porodnici nebylo volno. Dr. mi řekl, že v Motole ještě jedno místo mají, ale že určitě nebudu hned po porodu mít mimi u sebe, protože budu na pooperačním a ne na šestinedělí, klidně i dva tři dny... To se mi nelíbilo, tak jsem souhlasila, aby zavolal do Hořovic – plno, Příbrami – plno. Kladno a Slaný jsem zamítla, prý nic moc nemocnice, já o nich teda nic nevím, ale prostě už mi to přišlo zbytečný. Takže jsem věděla, že nám cvrčkadlo po 2 hodinkách na sále vezmou.
Uložili mě na porodní pokoj, protože hekárna byla plná. Tam mě přeložili až další den odpoledne – teda porodní postel nic moc, spodní díl furt ujížděl, takže jsem ho tam vesele lovila…. ;o))
V pátek celý den stejné – ležím a snažím se spát, nejde to, mám pravidelné kontrakce tak po pěti minutách, ale slabé. Vstanu nebo hopsám na balonu – kontrakce přestanou.
V šest večer je bouřka – já jsem na monitoru, kontrakce sílí, už jsou docela silné, tak se začínám těšit, že teda se konečně něco děje. Přejde bouřka, přejdou kontrakce.
Takhle to pokračovalo pořád dál, až o půl dvanácté v noci přišla sestra s tím, že dáme „injekci pravdy“ – buď se vyspím (ležet už jsem nemohla, protože jsem měla křížové bolesti, naštěstí jen při kontrakcích, takže proti porodu Tomíka to bylo hodně v pohodě, to už jsem z nich byla vyřízená) nebo...
O půlnoci přišla další rodička – prý chytla taky jedno volné místo. Dostala tutéž injekci. Prvorodička, kontrakce po pěti minutách, na příjmu asi na 4cm. Za půl hodiny už prý nedokázala prodýchávat, měla pocit, že už rodí. Zvonek na sestru nefungoval, tak jsem tam šla – no měla jsem teda co dělat, protože kontrakce už sílily. Vtipně si to sestry zapomněly zapnout, takže je jasný, že jsme se nedozvonily.
„Kolegyně“ po vyšetření na přípravnu, já se nechala taky vyšetřit – hurá, 4cm, ale jelikož jsem druhorodička, tak taky pomalu na přípravnu.
Kolegyně už přípravu nestihla, stihla se jen vysprchovat, protože už byla na 9cm – šla rovnou tlačit, tatínek tak tak doběhl, aby mimčo stihl „chytit". Jé, to bych chtěla zažít, říkala jsem si.
Nechala jsem si dát klystýr, protože tentokrát to samo nešlo, jako u Tomíka, kupodivu to bylo lepší, než jsem čekala. Ale myslím si, že to bylo hlavně tím, že jsem neměla křížové bolesti furt, ale jen při kontrakci.
Když jsem šla na sál, tak akurát přišel manža. Moc mu to slušelo v tom zeleném oblečku – na Bulovce byl tenkrát v civilu. „Moje“ PA byla docela vtipná, místo aby přišla, když jsem na ni volala, že už mám pocit, že nevydržím netlačit, tak tam nadávala na uklízečky či co to mělo být, tak si mě vzala na starost PA od té druhé maminky – ta už byla i po 1 stehu. No fakt někdo umí rodit, tiše jsem záviděla. Tahle PA byla moc, moc příjemná, takže jsem byla ráda. Prohlídla, řekla, že můžu pomalu tlačit a šla pro Dr. Ta přišla za chvilku. Jenže proto, že Mareček byl ještě při příjmu pořád vysoko a sestupoval slastně až do porodu, tak to dalo docela fušku. Už jsem si myslela, že tu hlavičku fakt nevytlačím, asi 5 kontrakcí, tlačila jsem ze všech sil a nic, hlavička se nehnula. V tu chvíli jsem řekla manžovi, že to je teda maso. Tomík byl venku daleko rychleji.
Pak jsem poprosila PA, aby mi dala ruku na podbřišek, vzpomněla jsem si, že mi to pomohlo líp se soustředit na to, jak tlačit. A asi to zabralo, protože Mareček vykoukl na druhou kontrakci po té. Je teda fakt, že mě Dr. nastříhla, ale říkala, že to je proto, že mám tuhou jizvu po prvním porodu, a že bych se stejně trhla. Moc jsem teda nechápala, proč stříhla uprostřed mezi kontrakcemi, když jsem všude četla, že se stříhá při kontrakci, a i kdyby to náhodou nepoznala, tak jsem byla celou dobu napíchlá na monitor… No nic, neřešila jsem to. Hlavička byla venku najednou, tělíčko za chviličku, odstřihli pupečník, dali mi toho mého krásného chlapečka na mou žádost na břicho a pak šel manža s ním na ošetření, já mezitím porodila placentu.
Pak přišli ti mí kluci, moc jim to spolu slušelo. 52 cm a 4020 g, míry hodné řádného chlapa. Vykoukl na nás před druhou hodinou ráno, 11. 8. 2007.
Šití – kapitola sama pro sebe. By si člověk řekl, že to nejhorší má za sebou, ale ono nic. Ta Dr. byla snad normální sadistka – sice mi to umrtvila, ale přesto jsem cítila poslední 3 stehy fakt hodně, normálně jsem musela křičet, abych jí z toho stolu neutekla. Fakt síla, ale nejhorší byl ten její přístup – prý že mě to nemůže tak bolet, ne? Vtipná, píchala ona do mě, nebo já do ní?? Fakt nejsem cíťa, injekce mi nevadí, ale tohle bylo maso. Manža chudák byl hotový, když mi nedokázal pomoct a slyšel jak křičím – teď už se směju, ale tehdy mi do smíchu nebylo.
Marečka vzali na šestinedělí k sestrám, mě přeložili na pooperační, to bylo asi šest. V devět jsem ho šla nakojit – šlo mu to krásně, perfektně se uměl přisát. Jen já tam měla jen mlezivo. Nechtělo se mi ho vůbec vracet, tak jsem se tam s ním mazlila. No ale pak jsem ho teda sestře vrátila a šla zpátky, ještě jsem se ptala, jestli je šance, že by mě nepřeložili dnes. Když mi řekli, že ne, tak se mi chtělo brečet. Ve dvanáct jsem šla znovu kojit a jaké bylo moje překvapení, když ta sestra, co jsem se jí předtím ptala, na mě volala, že má pro mě postel – málem jsem jí vlepila pusu. Marečka jsem měla u sebe ve dvě, takže jsme byli bez sebe asi 8 hodin, sice to je dost, ale co jiného mi zbývalo.
Od té doby mám to naše cvrčkadlo pořád u sebe, je stejně krásnej, jako Tomík, jsou si podobní až neuvěřitelně, oba mají stejné prsty na nožičkách, stejné vlásky, jen Mareček je větší buřtík – v šesti týdnech měl 60 cm a 6220 g, Tomík měl 5180 g a 58 cm. Mají se moc rádi, Mareček se na Tomáška směje a Tomík je na něj moc hodný. Jen mi je líto, že si Marečka nestíhám tak moc užívat, jako Tomíka, přeci jen jsou dva, ale tak už to s druhýma a dalšíma dětma bývá…
Když mám srovnat oba porody, tak první jsem brala tak, že prostě porodit musím, když jsem těhule, počítala jsem s nejhorším a byla překvapená, že až tak hrozné, jako jsem to čekala, to nebylo. Až na to, že jsem měla ty křížové bolesti furt a to mě docela dost vyčerpalo.
Druhý porod jsem brala tak, že když to šlo jednou, půjde to znovu. Byla jsem strašně ráda, že se cvrčkadlo otočilo (10 dní před porodem), a že nemusím rodit císařem. Porod samotný ale trval déle – Tomík ze mě po oxytocinu skoro vyletěl, u Marečka jsem se nadřela. Po prvním porodu jsem díky poranění byla ráda, že lezu, ještě dva týdny po jsem sotva seděla. Teď jsem byla vlastně v pohodě, seděla jsem na židli bez kruhu ;o), což s Tomíkem nehrozilo. Ale teda to šití mě podruhé dostalo. Přesto, že nástřih byl menší, než poranění u Tomíka, tak to stálo za to. Jinak to byly porody jak přes kopírák.
pátek, listopadu 17, 2006
Že by už?
Tak mi poslední dobou stále častěji vrtá hlavou otázka, jestli je na období prvního vzdoru vážně brzy, nebo už je to tu….aspoň v náznacích…
Jestli si to dobře pamatuju, tak jsem všude četla, že tzv. období prvního vzdoru se dostavuje mezi 2. a 3. rokem života. Ha, ha, ha, tak teda nevím, ale u nás už asi vystrkuje růžky…
Tak mi poslední dobou stále častěji vrtá hlavou otázka, jestli je na období prvního vzdoru vážně brzy, nebo už je to tu….aspoň v náznacích…
Jestli si to dobře pamatuju, tak jsem všude četla, že tzv. období prvního vzdoru se dostavuje mezi 2. a 3. rokem života. Ha, ha, ha, tak teda nevím, ale u nás už asi vystrkuje růžky…
Tomáš je samozřejmě moje nejsladší a nejmilovanější dubnové Květňátko, ale přeci jen mám pocit, že je poslední dobou samé ne, ne, ne, teda většinou, má i světlé chvilky, kdy říká kouzelně ANO ;o)
Ovšem negace čehokoliv, jakékoliv mé snahy (obléct ho, nakrmit, obout, přebalit, hrát si s ním), je denní program číslo jedna. Ven jít "nechce", ale pak si to užívá, domů jít "nechce", ale pak tam řádí naprosto spokojený, že má volný pohyb, k babi "nechce", ale pak nechce od ní....
A taky sám, sám máme na denním programu, ve všem... Sám se musí krmit, i když to neumí, a to ho vytáčí k nepříčetnosti. Sám si obouvá boty, ale taky mu to nějak nejde. Sám chce jít venku, ale samozřejmě svým jánevímkolikátýmsmyslem pozná, kam bych potřebovala, aby šel, a vydá se opačným směrem. Všechno sám. Jo, jasně, utváří si osobnost. To píšou všude. Ale kde píšou, jak to přežít se zdravým rozumem??????
A za největší „problém“ považuju to, že mi pořád ještě neumí říct, co po mně chce. Teda něco máme nacvičené, manžel kolikrát nechápe, jak vím, že tohle teď chtěl, nebo říkal, nebo se na to ptal, ale to jsou věci, které se opakují a už je znám, takže ty jeho posunky a slovíčka si pamatuju. Ale horší to je u něčeho nového, to mi pak mlátí hlavou do zdi, dveří, podlahy, nebo nejlépe hrany prahu, jak je zdrcen nepochopením z mé strany. Je to pak hromádka neštěstí. Nebo si říká, jak můžu být tak neschopná, že nevím, že právě chtěl jet za kámoškou?? Nevím, ale každopádně jsem z toho pološílená, protože jakákoliv moje reakce to jen zhorší tak, že si dá opravdu dardu. A pak brečí. Ale pochovat samozřejmě „nechce“, jasně, že se pak tulí, ale nejdřív mě musí trochu okopat, aby to jako nebylo jen tak....
A taky ty jeho šílené provokace - ví, co fakt nesmí dělat, ale demonstrativně jde a udělá to tak důsledně, abysme ho nemohli přehlídnout a čeká. Ovšem už má většinou smolíka, protože nejlepší je na to nereagovat. Jasně, že mu řeknu ne, ne, ne, ale když to je potřetí a navíc s potutelným úsměvem, tak je mi jasné, že reakce ho jen popuzují k činům....
Tudíž praktikujeme nejčastěji metodu vyčkávací.
......a přiznávám, že někdy to skončí odnesením od té které zakázané věci a plácnutím po zadku s mírným proslovem - rádo by výchovným...
A nejvíc mě děsí to, že kamarádky – maminky starších dítek, mi říkají, že to je jen začátek. Proboha, a co jako přijde pak????? :-OOOO
Lenka a vzdorující Tomík
Jestli si to dobře pamatuju, tak jsem všude četla, že tzv. období prvního vzdoru se dostavuje mezi 2. a 3. rokem života. Ha, ha, ha, tak teda nevím, ale u nás už asi vystrkuje růžky…
Tak mi poslední dobou stále častěji vrtá hlavou otázka, jestli je na období prvního vzdoru vážně brzy, nebo už je to tu….aspoň v náznacích…
Jestli si to dobře pamatuju, tak jsem všude četla, že tzv. období prvního vzdoru se dostavuje mezi 2. a 3. rokem života. Ha, ha, ha, tak teda nevím, ale u nás už asi vystrkuje růžky…
Tomáš je samozřejmě moje nejsladší a nejmilovanější dubnové Květňátko, ale přeci jen mám pocit, že je poslední dobou samé ne, ne, ne, teda většinou, má i světlé chvilky, kdy říká kouzelně ANO ;o)
Ovšem negace čehokoliv, jakékoliv mé snahy (obléct ho, nakrmit, obout, přebalit, hrát si s ním), je denní program číslo jedna. Ven jít "nechce", ale pak si to užívá, domů jít "nechce", ale pak tam řádí naprosto spokojený, že má volný pohyb, k babi "nechce", ale pak nechce od ní....
A taky sám, sám máme na denním programu, ve všem... Sám se musí krmit, i když to neumí, a to ho vytáčí k nepříčetnosti. Sám si obouvá boty, ale taky mu to nějak nejde. Sám chce jít venku, ale samozřejmě svým jánevímkolikátýmsmyslem pozná, kam bych potřebovala, aby šel, a vydá se opačným směrem. Všechno sám. Jo, jasně, utváří si osobnost. To píšou všude. Ale kde píšou, jak to přežít se zdravým rozumem??????
A za největší „problém“ považuju to, že mi pořád ještě neumí říct, co po mně chce. Teda něco máme nacvičené, manžel kolikrát nechápe, jak vím, že tohle teď chtěl, nebo říkal, nebo se na to ptal, ale to jsou věci, které se opakují a už je znám, takže ty jeho posunky a slovíčka si pamatuju. Ale horší to je u něčeho nového, to mi pak mlátí hlavou do zdi, dveří, podlahy, nebo nejlépe hrany prahu, jak je zdrcen nepochopením z mé strany. Je to pak hromádka neštěstí. Nebo si říká, jak můžu být tak neschopná, že nevím, že právě chtěl jet za kámoškou?? Nevím, ale každopádně jsem z toho pološílená, protože jakákoliv moje reakce to jen zhorší tak, že si dá opravdu dardu. A pak brečí. Ale pochovat samozřejmě „nechce“, jasně, že se pak tulí, ale nejdřív mě musí trochu okopat, aby to jako nebylo jen tak....
A taky ty jeho šílené provokace - ví, co fakt nesmí dělat, ale demonstrativně jde a udělá to tak důsledně, abysme ho nemohli přehlídnout a čeká. Ovšem už má většinou smolíka, protože nejlepší je na to nereagovat. Jasně, že mu řeknu ne, ne, ne, ale když to je potřetí a navíc s potutelným úsměvem, tak je mi jasné, že reakce ho jen popuzují k činům....
Tudíž praktikujeme nejčastěji metodu vyčkávací.
......a přiznávám, že někdy to skončí odnesením od té které zakázané věci a plácnutím po zadku s mírným proslovem - rádo by výchovným...
A nejvíc mě děsí to, že kamarádky – maminky starších dítek, mi říkají, že to je jen začátek. Proboha, a co jako přijde pak????? :-OOOO
Lenka a vzdorující Tomík
středa, srpna 23, 2006
Kolik už zná slov?
Slova rozděluji fakt na slovo, a pak na citoslovce nahrazující slova. Protože ham mi jako slovo počítat přijde divné...
Slova rozděluji fakt na slovo, a pak na citoslovce nahrazující slova. Protože ham mi jako slovo počítat přijde divné...
Takže SLOVA: ne, ne; máma; táta; teta; pes (s je hodně tiché, to je novinka); na (když něco chce, to mám za to, že když jsem ho učila podávání, tak když jsem něco dávala já jemu, řekla jsem na, když o n mě dej, tak si to asi proto prohodil); jééééje (tím se chválí, protože když je šikulka a něco se mu povede, tak já říkám "jé, ty seš šikovnej", tak si to zkrátil)
SLOVA-CITOSLOVCE: mňam, ňam, mamam, ham (vše na jídlo, mamam i na pití); haf, haf; brum, brum (r je zase takové spolknuté, jakože mědvěd); miau (mňau) dzzzzzz(bzzzzz); píp píp (ptáček); džn, džn nebo brm brm (auto), vžžž (letadlo, vysavač); bum (když něco spadne, nebo něco zahodí, nebo když někdo někde bouchá)
20.9. 2006
Musím zaperlit "dospěláckým" slovem - Tomáš říká OPICE. Sice to C je někdy spíš S, ale fakt mi to přijde super, sám si to oposlouchal a jednou, když mu říkám "ty opice jedna, to musíš házet jídlo na zem?" tak se zakřenil a říká opice, opice, opice... Takže mi to přijde fakt konečně pořádný slovo.
A taky umí pejsek (někdy teda zkomolí a řekne jen pesek), ale opice je lepší..
Slova rozděluji fakt na slovo, a pak na citoslovce nahrazující slova. Protože ham mi jako slovo počítat přijde divné...
Takže SLOVA: ne, ne; máma; táta; teta; pes (s je hodně tiché, to je novinka); na (když něco chce, to mám za to, že když jsem ho učila podávání, tak když jsem něco dávala já jemu, řekla jsem na, když o n mě dej, tak si to asi proto prohodil); jééééje (tím se chválí, protože když je šikulka a něco se mu povede, tak já říkám "jé, ty seš šikovnej", tak si to zkrátil)
SLOVA-CITOSLOVCE: mňam, ňam, mamam, ham (vše na jídlo, mamam i na pití); haf, haf; brum, brum (r je zase takové spolknuté, jakože mědvěd); miau (mňau) dzzzzzz(bzzzzz); píp píp (ptáček); džn, džn nebo brm brm (auto), vžžž (letadlo, vysavač); bum (když něco spadne, nebo něco zahodí, nebo když někdo někde bouchá)
20.9. 2006
Musím zaperlit "dospěláckým" slovem - Tomáš říká OPICE. Sice to C je někdy spíš S, ale fakt mi to přijde super, sám si to oposlouchal a jednou, když mu říkám "ty opice jedna, to musíš házet jídlo na zem?" tak se zakřenil a říká opice, opice, opice... Takže mi to přijde fakt konečně pořádný slovo.
A taky umí pejsek (někdy teda zkomolí a řekne jen pesek), ale opice je lepší..
sobota, srpna 19, 2006
Je mi doma dobře...
Těším se na manžela, až přijde z práce. A manžel se těší na nás. Tomík ho miluje a je úžasný pozorovat, jak už od narození, když manžel přijde, tak ho pomalu nenechá ani si odložit věci a natahuje se za ním...
Když jsem zjistila, že jsem těhotná, strašně moc jsme se na mimi s manželem těšili. Od té chvíle mi ale hlavou běžely i myšlenky na téma, jestli doma nebudu nespokojená a nebudu chtít utéct do práce jak jen to půjde. Zkrátka jestli fakt budu schopná se dítku věnovat na mateřské celé tři roky bez toho, abych z toho byla otrávená, znuděná domácí puťka, která nezná nic jiného, než stále stejný kolotoč…
Doma jsem zůstala od září 2004, protože moje ble stavy byly fakt síla a navíc jsem v práci dělala Ferdu mravence – práce všeho druhu a dost často zvedala a přendavala fakt těžké krabice. A tak jsem si užívala svoje poslední prázdniny.
Vlastně celé těhotenství jsem byla příjemně zaneprázdněná, měla jsem najednou spoustu času na kamarádky, které už děti měly, na procházky, na kamarádky, které ještě studovaly, na rodiče, kde jsem bývala téměř denně. Prostě když se něco dělo, tak i když ble stavy mě opustily jen v 7. měsíci na 4 týdny, tak mi bylo vlastně fajn.
Pak se narodil Tomášek – naše nádherné, toužebně očekávané, zdravé miminko. Trochu jsem se bála, co bude, ale Tomík byl fakt úžasný, takové miminko bych přála každému.
A doma jsem se za ten rok a 4 měsíce nikdy nenudila. Ba naopak, svou mateřskou „dovolenou“ si fakt moc užívám. Miluju ten pocit, když mě ráno probudí broukání našeho kloučka (pokud to zrovna není v půl šesté, to bych se nejraději zahrabala pod polštář a dělala, že tu nejsem ;o)), ale naštěstí tohle mívá jen jednou za čas, jinak spí tak do sedmi) a já vím, že mám na něj čas. Že se nemusím hnát přecpaným městem do práce, abych z ní přišla v osm večer naprosto hotová, že nemusím doma nastoupit na druhou směnu, aby to tu na nás všechno nespadlo, že nemusím ven, když je neuvěřitelná zima nebo horko, nebo když prší a prší a prší. Že když je krásně, můžeme být celý den venku…. Asi to všechny znáte.
Jasně, někdy mám toho „maminkování“ tak akurát dost, ale to mi pak stačí chvilka bez Tomíka a jsem v pohodě.
Těším se na manžela, až přijde z práce. A manžel se těší na nás. Tomík ho miluje a je úžasný pozorovat, jak už od narození, když manžel přijde, tak ho pomalu nenechá ani si odložit věci a natahuje se za ním (jasně, za mala jen kňoural, dokud si ho nevzal, ale je fakt, že poznal, že je tu táta a že přijde chování od něj, je to prostě jejich rituál). Ať mi nikdo neříká, že dítě tátu takhle brzy nepozná….
Ale když si vzpomenu, jak jsem se bála, že mě to doma po měsíci nebude bavit, tak se musím smát. Jsem fakt naprosto spokojená. Nic mi nechybí. Určitě na tom teda má zásluhu i to, že máme v domě babičku, takže si dost často Tomču na chvíli vezme, nebo jí ho můžu kdykoliv donést, když něco potřebuju udělat. Ale i to má něco za něco, kdo nebydlí sám, ví, o čem mluvím. A moji rodiče bydlí kousek, tam jsme taky pečení vaření, takže v tomhle směru mám proti některým z vás obrovskou výhodu. A já si to uvědomuju a jsem za to ráda.
Zkrátka mi doma je moc, moc dobře.
Právě jednám se šéfovou o částečném úvazku, ale to je spíš proto, abychom měli nějaké korunky navíc, ty 3500 je fakt bída. A bude to jen tak maximálně na 12 hodin týdně, hlídat bude moje mamka. A taky proto, že po 3 letech doma by mě asi šéfka už zpátky nemusela vzít, teď se naskytla příležitost, tak jí zkusím využít.
Uvidíme, jen doufám, že to bude ku prospěchu nám všem.
Když jsem zjistila, že jsem těhotná, strašně moc jsme se na mimi s manželem těšili. Od té chvíle mi ale hlavou běžely i myšlenky na téma, jestli doma nebudu nespokojená a nebudu chtít utéct do práce jak jen to půjde. Zkrátka jestli fakt budu schopná se dítku věnovat na mateřské celé tři roky bez toho, abych z toho byla otrávená, znuděná domácí puťka, která nezná nic jiného, než stále stejný kolotoč…
Doma jsem zůstala od září 2004, protože moje ble stavy byly fakt síla a navíc jsem v práci dělala Ferdu mravence – práce všeho druhu a dost často zvedala a přendavala fakt těžké krabice. A tak jsem si užívala svoje poslední prázdniny.
Vlastně celé těhotenství jsem byla příjemně zaneprázdněná, měla jsem najednou spoustu času na kamarádky, které už děti měly, na procházky, na kamarádky, které ještě studovaly, na rodiče, kde jsem bývala téměř denně. Prostě když se něco dělo, tak i když ble stavy mě opustily jen v 7. měsíci na 4 týdny, tak mi bylo vlastně fajn.
Pak se narodil Tomášek – naše nádherné, toužebně očekávané, zdravé miminko. Trochu jsem se bála, co bude, ale Tomík byl fakt úžasný, takové miminko bych přála každému.
A doma jsem se za ten rok a 4 měsíce nikdy nenudila. Ba naopak, svou mateřskou „dovolenou“ si fakt moc užívám. Miluju ten pocit, když mě ráno probudí broukání našeho kloučka (pokud to zrovna není v půl šesté, to bych se nejraději zahrabala pod polštář a dělala, že tu nejsem ;o)), ale naštěstí tohle mívá jen jednou za čas, jinak spí tak do sedmi) a já vím, že mám na něj čas. Že se nemusím hnát přecpaným městem do práce, abych z ní přišla v osm večer naprosto hotová, že nemusím doma nastoupit na druhou směnu, aby to tu na nás všechno nespadlo, že nemusím ven, když je neuvěřitelná zima nebo horko, nebo když prší a prší a prší. Že když je krásně, můžeme být celý den venku…. Asi to všechny znáte.
Jasně, někdy mám toho „maminkování“ tak akurát dost, ale to mi pak stačí chvilka bez Tomíka a jsem v pohodě.
Těším se na manžela, až přijde z práce. A manžel se těší na nás. Tomík ho miluje a je úžasný pozorovat, jak už od narození, když manžel přijde, tak ho pomalu nenechá ani si odložit věci a natahuje se za ním (jasně, za mala jen kňoural, dokud si ho nevzal, ale je fakt, že poznal, že je tu táta a že přijde chování od něj, je to prostě jejich rituál). Ať mi nikdo neříká, že dítě tátu takhle brzy nepozná….
Ale když si vzpomenu, jak jsem se bála, že mě to doma po měsíci nebude bavit, tak se musím smát. Jsem fakt naprosto spokojená. Nic mi nechybí. Určitě na tom teda má zásluhu i to, že máme v domě babičku, takže si dost často Tomču na chvíli vezme, nebo jí ho můžu kdykoliv donést, když něco potřebuju udělat. Ale i to má něco za něco, kdo nebydlí sám, ví, o čem mluvím. A moji rodiče bydlí kousek, tam jsme taky pečení vaření, takže v tomhle směru mám proti některým z vás obrovskou výhodu. A já si to uvědomuju a jsem za to ráda.
Zkrátka mi doma je moc, moc dobře.
Právě jednám se šéfovou o částečném úvazku, ale to je spíš proto, abychom měli nějaké korunky navíc, ty 3500 je fakt bída. A bude to jen tak maximálně na 12 hodin týdně, hlídat bude moje mamka. A taky proto, že po 3 letech doma by mě asi šéfka už zpátky nemusela vzít, teď se naskytla příležitost, tak jí zkusím využít.
Uvidíme, jen doufám, že to bude ku prospěchu nám všem.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)